close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Snažme se dosáhnout toho, co máme rádi. Jinak budeme muset mít rádi to,co dostaneme.

Taťka

17. května 2007 v 1:17 | Mašula |  Miláčci ...
Asociace. Každý se s ní setkává. Každý den. Dokonce si troufám říct, že i několikrát denně. Alespoň u mne to tak je. Kam až nás asociace může donést? Já říkám, že až na úplný začátek.
Když jsem začínala s mým blogem, jedním z prvních článků byl zrovna článek o mamce, která právě v té době slavila šedesátiny. Napsala jsem o ní. A jako úplně malilinkatý dáreček, jsem jí ten článek darovala k narozkám. Nepíšu si tady na blogu nějak systematicky, ale podle pocitů a aktuálních okamžiků. Nemám žádnou hierarchii. Vše plyne zvolna podle nálad. Určitě napíšu o všem podstatném a všech podstatných pro mne. Ale ne o všem od okamžiku mého narození, ale zpětnou vazbou a právě díky asociaci.
Tak se to stane, že je najednou krásný den. A máte naprostou pohodu. Jen tak do sebe nabíráte tu chvíli v čase i prostoru. Vnímáte jí, ikdyž se nedá uchopit. Cítíte jak všechno je příjemné a jak se cítíte báječně. Prosti od všech starostí a broblémů. Tu chvíli si užíváte. Možná, že je dokonce i vzácná. Snad i tak to vnímáte. A dobře víte už dopředu, jakou chvíli ta chvíle bude trvat. Nic naplat, teď je tu. V malinkém okamžiku vám projede tělem a myslí příjemný a dost známý pocit. Vlastně ho přineslo něco důvěrně známého. Něco, o čem jste si jisti, že to znáte. A pak naprosto přesně víte, co to je. Je to vůně zakódovaná ve vás na celý život. Nese vás dál. Myšlenky najednou přicházejí jedna za druhou. Jen tak si přivřete oči a vše je zpět.
Stalo se mi to minulou neděli, kdy jsem si užívala úžasného dne s modrou oblohou, nebem bez mráčků, sluncem žhnoucím, jen tak na zahradě. Pak najednou ta vůně mě vrátila do časů bezpečí a dětství a té úžasné lásky rodičů. Bylo to milé, příjemné, až jsem se v duchu musela usmívat. Hlavně jsem to prožívala uvnitř, v srdci. Hřejivý pocit. Mé dětství bylo najednou zpátky, bylo se mnou po mnoha letech na mé nynější zahradě. Za zavřenými víčky slyším tátův hlas. Hraje si se mnou a mým bráchou. Něco nám povídá. Stavíme stan. Dohadujeme se, kdo kde bude ve stanu spát. Úplně cítím tu vůni borovic rozehřátých sluncem, vůni plátna stanu, vůni spacáků, nafukovacích matratí, vůni vody, svého oblečení, prostě všeho. Jsem zase na prázdninách s našima. Jsme na Moravě v kempu. Až postavíme stan, půjdeme dolů z lesa k vodě a budeme se koupat. S sebou poneseme stále tu samou deku, jako každý rok, na ležení, ty samé župany a Jadran, krém na opalování. Voda je nádherná. Mohla bych v ní být celý den. Je však čas jít. Půjdeme do lesíku hledat pár větviček na ohýnek. Taťka nad ohněm udělá stojany na kotlík a uvaří polévku. Je vynikající. Strašně nám chutná. Před spaním dofukuje šlapacím nafukovadlem matraci, protože uchází. Bude na ní spát sám, aby jsme se my, děti, vyspali dobře. Mamka krouží okolo nás. Je čas si vyčistit zuby a jít spát. Zalezeme do spacáků a po tmě si povídáme neuvěřitelné blbosti. Usneme. Ráno už táta došel pro čersvé rohlíky a připravuje snídani. Nevypadá to na sluníčko, takže vyrážíme na výlet. Jdeme na zámek. Lížeme s bráchou zmrzlinu, která roztává a stéká přes kournout až na naše prsty. Kolem odpadkových košů je plno vos. Vracíme se do kempu. K večeři si uděláme chleba s paštikou a rajčaty, které ještě zbyly a která nám na cestu na dovču přibalila babička. Jde den za dnem naší dovolené. Jedeme na pramici v zátokách řeky. Koupeme se. Jdeme na oběd do restuarace. Jsme v nočním kině. Promítají film s Funesem. Děsná legrace. Spíme pod stanem, hrajeme badmington, chodíme na procházky. Při cestě z dovolené domů koupíme moc a moc meruněk, sladkých jak med a okurky na zavařování. Celou tu dobu je s námi máma a táta. Dávají nám to nejcennější, co se nedá ani koupit, ani naučit. Dávají nám rodičovskou lásku, pocit bezpečí, radost a plno nových vědomostí. Tenkrát jsem podvědomě tu lásku cítila. Dnes už vím, že jí mám v sobě stále. Jen přesněji ji umím pojmenovat. Je to neměnná konstanta. Ten vejvětší dar. Vůně ze zahrady vyvanula. Zpět do skutečnosti. Srdce a duše však zůstávají plné té lásky a bezpečí dál.
Před několika dny jsem něco hledala v garáži. Mimo tu hledanou věc jsem našla i tátovu košili zaprášenou, zapomenutou, pohozenou v koutě. Letitou. Má svou historii. Je v ní mé dětství, puberta i dospělost. Taťka v ní sekal trávu, stříhal stromy, jezdil na motorce na polední pivo, stavěl dům, chodil na fotbal, dělal s námi blbosti, hrál si s námi, snažil se do nás něco užitečného vštípit, stavěl druhý dům - pro nás. Oblečený v té košili nám celou tu dobu dával vše podstatné a nejpodstatnější. Nebudu ale nic z toho jmenovat, protože to on ví dávno, jako to dnes vím já. Táta je táta. Mám říkat nějaké detaily? Ne, nemusím. Jsou a zůstanou ve mne. Navždy. Je to láska. Taková, která se nedá ani koupit, ani naučit. Je to ta láska, která je skutečná a existuje v samotném člověku. Košile, která mě asociací vrátila v myšlenkách zpět o několik let, je vypraná, usušená, navoněná a vyžehlená. Koukám na ní. Přemýšlím. Dám jí taťkovi. Bude koukat. Nakonec mne napadne, že mu jí nevrátím. Nechám si ji. Bude se mou. Jako neměnná konstanta.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Yoshiko Yoshiko | Web | 1. června 2007 v 16:25 | Reagovat

ee..hehe...:-*

2 JJ JJ | Web | 13. září 2007 v 21:36 | Reagovat

:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama