Je nutné mít neustále na paměti, že Ježíš nebyl žádný křesťan - byl Nazarenský, radikální pozápadněný Žid. Křesťanské hnutí založili jiní na základě jeho původní mise. Slovo křesťan bylo poprvé použito a zaznamenáno v roce 44 n. l. ve městě Antioch v Syrii.
V arabském světě je pro označení Ježíše a jeho následovníků dnes používáno slovo Nazara. Je to uvedeno i v muslimském Koránu - Ježíš je Nazara, jeho následovníci jsou Nazara. Slovo Nazara v arabštině znamená něco jako strážce, opatrovník. Plná definice je Nazrie ha-Brit, což znamená Strážci dohody (smlouvy).
V Ježíšově době žili Nazarenští v Galileji na mystickém místě, v Bibli nazývaném Pustina. Bylo to velice konkrétní místo, území okolo hlavní osady v Kumránu (viz mapka). Tam byly vytvořeny a následně v roce 1948 nalezeny známé kumránské svitky.
Po Ježíšově ukřižování odešel Petr se svým přítelem Pavlem do Antiochu (v Syrii) a pak pokračovali do Říma. Oni založili hnutí, z kterého vzniklo křesťanství. Ale jak vyplývá z dalších kronik a zápisů, Ježíš, jeho bratr Jakub a většina ostatních apoštolů pokračovali v Nazarenské sektě a rozšířili toto hnutí do Evropy. Stala se z něj Keltská církev. Nazarenské hnutí jako církev je doloženo v keltských církevních záznamech - formálně Informační mapa území uváděných v evangeliích bylo zavedeno jako Ježíšova církev v roce 37 n. l., čtyři roky po ukřižování. Římská církev vznikla o 300 let později, poté, co byli křesťané Petra a Pavla tři století pronásledováni.
Po Ježíšově ukřižování odešel Petr se svým přítelem Pavlem do Antiochu (v Syrii) a pak pokračovali do Říma. Oni založili hnutí, z kterého vzniklo křesťanství. Ale jak vyplývá z dalších kronik a zápisů, Ježíš, jeho bratr Jakub a většina ostatních apoštolů pokračovali v Nazarenské sektě a rozšířili toto hnutí do Evropy. Stala se z něj Keltská církev. Nazarenské hnutí jako církev je doloženo v keltských církevních záznamech - formálně Informační mapa území uváděných v evangeliích bylo zavedeno jako Ježíšova církev v roce 37 n. l., čtyři roky po ukřižování. Římská církev vznikla o 300 let později, poté, co byli křesťané Petra a Pavla tři století pronásledováni.
Po mnoho staletí byla proto na nazarenském hnutí založená Keltská církev přímou opozicí církve Římské. Rozdíl byl jednoduchý - nazarenská víra byla založená přímo na učení samotného Ježíše. Jádro jejího náboženství, morální zásady, způsob chování, sociální praktiky, zákony a justice vycházely z učení Starého Zákona, ale všechno je doplněné liberálním přístupem rovnosti.
Kromě přímých nepochopení, chybných interpretací a chybných překladů jsou kanonická evangelia plná účelových změn a úprav. Některé originální části byly pozměněny nebo vypuštěny, další části k nim byly přidány tak, aby to vyhovovalo zájmům církve. Většina těchto úprav a doplňků byla provedena ve čtvrtém století při překladu textů z originálů v řečtině a semitských jazycích do latiny. Ještě dříve - již v roce 195 - udělal první známou změnu v textech evangelií biskup Klement z Alexandrie. Nechal vypustit podstatnou část z Markova evangelia, napsaného více než sto let předtím. Tento svůj čin ospravedlnil v dopise: " ... protože ne všechny pravdy se mohou říkat lidem." Již tehdy tedy existovaly rozdíly mezi tím, co autoři evangelií napsali a co biskupové chtěli vyučovat. Tato část, vypuštěná sv. Klementem, dodnes v Markově evangeliu chybí. Ale i tak, pokud dnešní evangelium srovnáme s originálem, zjistíme, že je mnohem delší ... Jednou z nejvýznamnějších doplněných částí je celá pasáž o vzkříšení (v originále o něm není ani zmínka).
Dnes víme, že vše o událostech po ukřižování bylo doplněno biskupy církve nebo jejich písaři někdy koncem čtvrtého století. Přestože doklady o tom jsou ve vatikánských archivech, je pro většinu lidí obtížné získat k nim přístup, a i kdyby se jim to podařilo, stará řečtina, ve které jsou doklady napsány, je velmi těžký jazyk k porozumění.
Ale vraťme se ke sv. Klementovi - co bylo v oné části, kterou se rozhodl z Markova evangelia odstranit? Byla to část popisující Lazarovo uzdravení. V kontextu originálního Markova textu byl Lazar uveden jako exkomunikovaný (vyloučený z církve), tedy ve stavu duchovní, nikoliv fyzické smrti. Je tam dokonce popsáno, jak na sebe Lazar s Ježíšem hovořili, než byla hrobka otevřena. To by ovšem zmařilo záměr biskupů prezentovat vzkříšení Lazara jako zázrak, ne jako pouhé zrušení exkomunikace. Ještě důležitější je to, že se tím připravila scéna pro příběh o samotném ukřižování Ježíše, jehož vlastní následné "vzkříšení z duchovní smrti" bylo na základě stejného třídenního pravidla, jako v případě Lazara.
V odstraněné části Markova evangelia toho je však více. Z vyprávění o Lazarovi je totiž jednoznačně patrné, že Ježíš a Máří Magdaléna byli manželé. Lazarův příběh v Janově evangeliu obsahuje poměrně zvláštní popis jak Marta vyšla z Lazarova domu pozdravit Ježíše, zatímco její sestra Marie Magdaléna zůstala uvnitř, dokud ji Ježíš nezavolal. Na rozdíl od toho Markovo evangelium uvádí, že Marie Magdaléna vyšla z domu spolu s Martou, a pak byla pokárána a poslána zpět Ježíšovými učedníky, aby čekala až na Ježíšovo vyzvání. Toto byla specifická procedura židovského práva, kdy žena ve stavu rituálního smutku nesměla vycházet ze stavení, dokud jí to nedovolil manžel.
Mimo Bibli existuje řada informací potvrzujících, že Ježíš a Máří Magdaléna byli manželé. Je však něco relevantního i v dnešním znění evangelií, něco, co tam cenzoři zapomněli, co by dokládalo tuto skutečnost?
V evangeliích je sedm seznamů žen, které se trvale pohybovaly okolo Ježíše, je mezi nimi i Ježíšova matka. V šesti z těchto sedmi seznamů je na prvním místě, ještě před Ježíšovou matkou, Máří Magdaléna. Studiem jiných seznamů z té doby, vztahujících se k jakékoliv hierarchické společnosti, lze zjistit, že na prvním místě byla vždy uvedena "první dáma".
(Tento termín je v USA a nakonec už i u nás užíván dodnes.) První dáma byla nejvýše postavená, byla vždy jmenována jako první - a Máří Magdaléna, jako mesiášská královna by tedy měla být jmenována první, což také byla.
Mnozí mají za to, že známá svatba v Káni Galilejské byla svatbou Ježíše a Máří Magdalény. Nebyl to ale přímo svatební obřad, pouze svatební hostina. Svatebním obřadem bylo zcela odděleně pomazání v Betánii. V Lukášově evangeliu je popsáno první pomazání Ježíše od Marie, dva a půl roku před druhým pomazáním. Čtenáři v prvním století byli dobře obeznámeni s dvoudílným rituálem posvátné svatby potomka dynastie. Ježíš, jak víme, byl mesiáš, což neznamená nic jiného než "pomazaný". Ve skutečnosti všichni pomazaní vyšší kněží a králové Davidova rodu byli mesiáši. Ani Ježíš tedy nemohl být výjimkou. Ačkoliv nebyl vysvěceným knězem, získal své právo na status mesiáše jako potomek krále Davida. Tento status ale získal až tehdy, když byl skutečně fyzicky pomazán Máří Magdalénou, jako vysokou kněžkou.
Slovo mesiáš pochází z hebrejského slovesa "pomazat" které je zase odvozeno z egyptského slova messeh, znamenajícího "svatý krokodýl". Byl to totiž tuk posvátných krokodýlů, kterým faraonovy sestry/nevěsty pomazaly své manžele při svatebním obřadu. Tento egyptský zvyk pramenil z královských praktik ve staré Mezopotamii.
Ve starozákonní Písni Šalomounově se rovněž můžeme dočíst o svatebním pomazání krále. Je určeno, že použita má být vonná mast spikenard, drahý olej z kořene vzácné rostliny z Himalájí. Dočteme se dále, že tento riuál pomazání byl vždy vykonán, když manžel/král seděl u stolu. V Novém zákoně uvedené pomazání Ježíše Máří Magdalénou bylo opravdu provedeno když seděl u stolu a byla použita předepsaná vonná mast spikenard. Navíc Marie poté utřela jeho nohy svými vlasy a ronila slzy. Všechny tyto věci označují rituální pomazání dynastického nástupce. Jiné typy pomazání mesiášů, např. při příležitosti korunovace nebo přiznání vyšší kněžské funkce, prováděli jen muži, obvykle vysocí kněží. Byl k tomu používán olivový olej smíchaný se skořicí a dalším kořením, nikdy to nebyla vonná mast spikenard.
Autor knihy Bloodline of the Holy Grail (Rodová linie Svatého Grálu, v češtině pod názvem Svatý Grál) Laurence Gardner je nezávislý genealog (zpracovatel rodokmenů) pracující pro desítky královských rodin v Evropě, ústavní historik, člen Společnosti skotských antikvářů, rytíř řádu St. Germain, rytíř templářů St. Anthony, prezidentský atašé Evropského koncilu princů, představený keltské církve Svaté rodiny sv. Columby. Jako takový má přístup do mnoha soukromých historických archivů šlechty, rytířských řádů a dalších neveřejných institucí a jeho knihy, přestože velice čtivé, jsou spíše vědeckými díly, opíranými o stovky citovaných důkazů a zdrojů. Na toto téma napsal již několik celosvětově velice úspěšných knih. Článek je překladem výběru z jeho přednášky, proslovené při vydání knihy v roce 1997.