Sociální motivy
Některé z motivů, které jsou základem sociálního života jsou právě tak fyziologické nebo biologické ve svém původu, jako žízeň a hlad.
Vidíme to např. ve vztahu sexuálního a mateřského chování. Sociální motivy, tak jak je vidíme u člověka, jsou silně ovlivněny učením.
Mateřský pud
Když má krysa mladé, je silně motivována pečovat o ně. Snese je opět do hnízda, jestliže jsou z něho vybrány. Když ji od nich oddělíme, pokouší se překonat překážky a snáší i bolest, jen aby se k nim dostala.
Fyziologické stavy, které aktivují toto mateřské chování jsou složité. Hormon prolactin, který působí sekreci mléka je jedním z vlivů, a je-li vstřiknut mladé krysí samici, která ještě neměla mladé nebo dokonce i samci, začnou stavět hnízdo a začnou se starat o mladé právě tak, jako to dělají matky. Stavění hnízda u krys představuje součást regulace na základě teploty. Hormonální vliv má za následek snížení tělesné teploty a tak krysa staví hnízdo v podstatě ne k vůli mladým, ale hlavně pro sebe, aby se chránila před vnějším chladem.
Ačkoli lidská matka má mnoho tělesných pocitů jako nižší živočichové v době těhotenství a laktace, jakož i některé aspekty mateřského pudu, její péče o dítě se liší podle kulturních tradic a je ve značné míře regulována učením. Je třeba zdůraznit, že lidské motivy nemůžeme úplně vysvětlit pouze na základě fyziologických vlivů.
Pohlavní pud
Otázky pohlavního pudu byly poměrně zevrubně studovány především na zvířatech. Ovlivňováním hladiny hormonů, kastrací nebo jejich vstřikováním byly získány poměrně přesné údaje.
U člověka hraje pohlavní pud úlohu spíše motivační dispozice. Jeho průvodním jevem jsou projevy náklonnosti, jistoty, ale také žárlivosti.
Teorie Sigmunda Freuda vycházejí z předpokladu, že pohlavní pud hraje téměř rozhodující roli v chování člověka a vysvětluje sny, umění, náboženství a různé formy sociálního chování na základě sexuální motivace.
Pocit závislosti a příslušnosti k někomu ( příbuznosti )
Řada motivačních dispozic odráží vliv příbuznosti k jiným členům nebo příslušníkům druhu. U všech živočichů je patrný pohlavní pud, u savců také mateřský pud. Všichni živočichové však nejsou puzeni žít ve skupině, reagují agresivně k sobě navzájem nebo k živočichům jiného druhu. Motivy příbuznosti, pocitu sounáležitosti jsou důležitou skupinou ve třídě sociálních motivů. příbuzenské chování má různé formy od extrémní závislosti dítěte na matce, přes běžné projevy družnosti a přátelství až k oddanosti partnerů šťastného manželství.
Dominance a submise (nadvláda a podřízenost)
Stav dominance u zvířat byl velmi podrobně sledován. U slepic, které žijí na dvoře, bylo pozorováno dodržování určitého pořadí. Tak např. jedna slepice měla právo začít zobat dříve nežli ostatní. Pak následovaly další a další v určitém pořadí. Podání samčího hormonu způsobilo, že slepice, které patřily do nižšího pořadí, uplatňovaly právo začít zobat dříve. Když se vytvořil nový systém pořadí byl i nadále dodržován, i když se hormony více neaplikovaly. Ukazuje to na souhrn vlivů hormonů získanými motivy i v běžné situaci života zvířat.
Sociální hierarchie jsou známy v mnoha skupinách zvířat. Stádo krav dodržuje standardní pořadí, jak se jednotlivé krávy vracejí z pastvy. Když se určitá hierarchie vytvoří, vznikne buď na základě vrozených tendencí, na základě požadavků skupinového života nebo obojího.
U živočichů žijících v párech představuje obyčejně samec dominantního člena. Je tedy přirozené, že samec hraje dominantní úlohu, zatímco samice úlohu submisivní. To nikterak neznamená, že jedna z těchto rolí přináší větší uspokojení nežli druhá. Naopak, jakmile se vytvoří struktura dominance a submise hraje každý svou roli, z čehož má také pocit uspokojení. Samčí dominance není výlučně neměnná. I u druhů, kde samec je dominantní, může se stát dominantní samice buď v době sexuální receptivnosti nebo v době péče o mladé. Např. běžně dominantní samec šimpanze dovoluje sexuálně receptivní samici, aby kontrolovala situaci hospodaření se žrádlem. Sedí nečinně, sliny mu stékají z tlamy, čeká až se samice nasytí a pak teprve začne žrát sám to, co zbylo.
Vztahy mezi dvěma šimpanzími samicemi z nichž jedna je dominantní, druhá submisivní, se mohou změnit na základě hormonálních vlivů. Normálně dominantní samice je-li sexuálně receptivní, může postoupit právo na žrádlo druhé, submisivní. Normálně submisivní samice se může stát dominantní, je-li sexuálně receptivní.
Agresivita
Problém lidské krutosti je velmi svízelný, avšak historie lidského chování zná mnoho příkladů utrpení člověka způsobeného druhými. Abychom mohli studovat biologickou podstatu agresivity, začínáme obvykle u zvířat. Pod pojmem agresivity rozumíme násilné, útočné, destruktivní chování, které způsobuje oběti bolest. Někdy je obtížné rozlišit agresivní chování, které slouží spíše nějakému jinému motivu, od agresivního chování, které slouží motivu agrese se záměrem zranit nebo způsobit bolest druhému. Normální obstarávání potravy u masožravých živočichů je nutně agresivní povahy, avšak neslouží agresivnímu motivu. Když vidíme kočku, která si hraje s položivým ptákem nebo myší, zdá se, že jejím hlavním motivem nebyl hlad, nebo když některé zvíře zabíjí zvířata, která pak nesežere, zdá se, že zde působila určitá agresivní tendence. Zvířata, která navzájem ráda a ochotně bojují ( kohouti ), se zdají být výslovně agresivní, avšak tato agresivita slouží původně jiným motivům. Např. motivu sexuálnímu porazit protivníka a získat výlučně právo nad samičkami. V každém případě jsou někteří živočichové v procesu evolučního vývoje vybaveni více pro agresívní chování nežli druzí. To se netýká pouze vybavení vnějšího ( drápů, tesáků ), ale především vnitřních hormonálních vlivů, které spouštějí spíše mechanismus zlosti nežli mechanismus strachu. Tak lev je přirozeně agresivní a králík je přirozeně plachý. Pokusy ukázaly, že implikování chemických látek může vyvolat reakce zcela opačné, nežli jak je známe v přírodě. Největším problémem v této oblasti jsou reakce člověka, který ne vždy kontroluje své projevy.
Nejčastěji studujeme agresivitu člověka na dětech. Je zčásti motivována potřebou nějaké činnosti. Dítě je v podstatě aktivní a činnost je dříve nebo později vede k tomu, že něco zničí, nebo někomu ublíží. Často se takovéto chování posuzuje jako agresívní, ačkoli nemusí mít povahu nepřátelství.
Z Freudovy teorie vyplývá, že agresivita je jedním z důsledků frustrace. Agresivita zvláště u starších dětí může skutečně vyplývat z pokusů překonat překážky, avšak nemá v podstatě charakter nepřátelského útoku, jehož cílovou odpovědí by mělo být způsobení bolesti druhé osobě.
Podle tohoto se pravý motiv agresivity vyvíjí později a není přímo závislý na zkušenostech útlého mládí. Pozvolný vývoj agresivních motivů může být v souvislosti s vlivy výchovy rodičů, kteří podněcují děti, povzbuzují je nebo je trestají. Někdy rodiče dětem agresivní chování schvalují a podněcují je k němu.
Trestání agresivity má také své důsledky. Rodiče, kteří trestají nadměrně dítě vyvolávají u něho reakci revanše. To se jasně ukázalo při hře dětí s panenkami. Čím více matka trestala dítě, tím více agresivity projevovalo dítě vůči panence.
V jedné studii byla měřena agresivita u pětiletých dětí a pak znovu, když jim bylo 12 roků. Byly zjištěny rozdíly obav z agresivity u dvanáctiletých hochů ve srovnání s dívkami. Hoši, kteří ochotně vykonávali příkazy rodičů s nimiž žili ve velmi dobré shodě, kde se projevy agresivity účinně kontrolovaly, jevili tendenci k obavám, aby sami nebyli agresivní. Dívky mají menší tendenci k agresívnímu chování nežli hoši.
Některé děti a někteří dospělí mají značné tendence zraňovat sebe nebo druhé. Extrémní formy nazýváme sadismus (motivy ubližovat jiným), masochismus (forma působit bolest sobě).
V některých formách sadismu a masochismu je u agresivního jedince pocit uspokojení v podstatě sexuální povahy.
Z teoretických a některých praktických důvodů měříme nebo zařazujeme motivační dispozice u jednotlivců do určitých skupin. Psychologické metody motivačních dispozic zahrnují:
1) pozorování jednotlivých případů (kazuistika),
2) dotazníkovou formu,
3) tvorbu na základě představ (kresby, doplňování atp.),
4) experimentální aktivování motivu a pod.
Motivy integrující vlastní " já"
Problémy dotýkající se motivace prostupují celou psychologií a není možné probrat všechny v jediné kapitole. Dotýkají se emocí, vnímání, učení a osobnosti. Lidské chování je vždy ovlivňováno jevy, které nazýváme: sebe aktualizace, seberealizace, sebeexpanze, uvědomování si sebe. Ačkoli různí teoretici si vzájemně odporují, je zřejmé, že motivy integrující vlastní "já" existují, že člověk má určitý vztah sám k sobě. Podle těchto motivů činí člověk určitá rozhodnutí včetně svých estetických postojů a své životní filosofie.
Motivace dosáhnout něčeho
Je-li člověk na jedné straně sociálním tvorem, je na druhé straně také činitelem, tvůrcem a všichni pozorovatelé zjistili, že má větší nebo menší dávku motivů dosáhnout něčeho, vykonat něco, "instinkt vytvářet" přání ovládnout přírodu nebo jiné lidi. Jakkoli má tato činnost sociální povahu, má také zároveň důležitý aspekt, jak člověk vidí v tomto procesu sám sebe. Četné psychologické pokusy ukázaly, že vysoká motivace něco vykonat u dospělých lidí nasvědčuje, že byli v dětství tvrdě a drsněji vedeni k nezávislosti. Dítě, které se musí postavit brzy na vlastní nohy, si vypracuje vysokou motivaci ve snaze něco vykonat. To nikterak neznamená, že by nízké skóre výkonnostní motivace bezprostředně souviselo s líností, laxností a povalováním se. Toto nízké skóre nepopírá zájem jedince o dosažení úspěchu, ale spíše strach z neúspěchu jeho snahu a riziko spojené s podniknutím něčeho, co se zdá být příliš veliké. Tak tento jedinec se zpravidla ani neodváží pomyslet na možnost úspěchu a strach z neúspěchu ho zabrzdí dříve nežli začne. Některé děti, které měly ve škole několikrát neúspěch se přestanou učit, aby se tak vyhnuly dalšímu neúspěchu.
Motivy dosáhnout něčeho mají hluboké kořeny v naší kultuře. Jestliže o někom řekneme, že je produktivní a úspěšný, velmi ho tím oceníme. Není proto divu, že myšlenkami dosáhnout něčeho se zabývají mnohé děti a dospívající mládež ve své fantazii.
Cíle, záměry a plány
Když jedinec ví co chce, ví jakého úsilí bude zapotřebí k tomu, aby překonal překážky, a ví-li jaké uspokojení bude mít po dosažení cíle, může své cíle vyjádřit slovy. Je-li na cestě riziko, je připraven mu čelit. Takovéto chování vysloveně směřuje k cíli v tom smyslu, že záměr je sledován v souladu s vymezeným cílem. Student, který se rozhodne, že bude studovat inženýrství, musí si být vědom co tato profese znamená a co bude musit dělat, aby svého cíle dosáhl. Matematika může pro něho znamenat značnou překážku, ale tu musí překonat a musí počítat i s rizikem.
Psychologie se dlouho vyhýbala pojmu vůle ve vztahu k vzájemnému chování, ačkoli nepsychologové tohoto výrazu používali běžně.
Psychology vedlo k určité zdrženlivosti to, že
1) výraz zahrnuje jev, který kontroluje činnost
2) má filosofický obsah se vztahem ke staršímu pojetí svobody proti determinaci,
3) vztahuje se k určitým problémům, které se týkají odpovědnosti za kriminální činy.
Aby se vyhnuli této implikaci, psychologové obyčejně používali výrazů jako motivace, rozhodování nebo řešení konfliktu. Pojem "vůle" používají dnes mnozí, ačkoli v některých případech vyjadřuje pojem " plánu".
Není pochyb o tom, že jedinec si může stanovit "plány" a realizovat je. Ví co chce udělat, kde chce být v určité době, a uspořádává věci tak, aby své zájmy splnil. Pod pojmem člověk "silné vůle" si představujeme jedince, který si stanovil plán a dělá všechno k jeho splnění bez ohledu na vnější intervence. Člověk "slabé vůle" není s to se plánu přidržet bez ohledu na to, zda si svůj cíl dovede přesně stanovit. Snadno se vzdává před prvními překážkami, snadno se dá rozptýlit vnějšími intervencemi. Lidé se velmi liší podle toho jak si stanoví plány a jak je dodržují, stejně jako se liší v tom, jak řeší intelektuální problémy a jak jsou dovední. Plány se mohou vztahovat k tomu, aby člověk něčeho dosáhl, ale také k tomu, aby se v něčem omezil. Tak např. může plánovat, že nebude pít tolik kávy, aby překonal únavu nebo nebude hrát v noci karty, aby se dosti vyspal. Čím více je jedinec schopen formulovat plány, dokonce i krátkodobé a dovede je do konce, tím více rozvíjí svůj smysl pro sebekontrolu. Tak cílevědomé chování má vztah k seberegulaci.
Nevědomé motivy
Kromě racionální stránky podle níž člověk plánuje a plní své plány je v jisté míře také neracionální. Často jej ženou podněty, které si neuvědomuje, které by raději popřel a často dělá věci, které by raději nedělal, kdyby o nich rozumně uvažoval. Toto chování je však součástí jeho "povahy" a jeho "já". Musíme si také všimnout motivů, které nevyplývají výlučně z vědomí.
Lidé připouštějí určité nevědomé (podvědomé) kontrolní mechanismy svého chování. Problematice těchto motivů se věnoval Freud. Rozdělil je do těchto skupin:
1) Člověk ve snech často vyjádří svá přání, kterých si není vědom ve stavu bdělosti.
2) Podvědomý manýrismus a přeřeknutí často odhalují skryté motivy.
3) Symptomy nemoci často upozorňují na podvědomá přání člověka .
Za normálních okolností nelze vést přímou čáru mezi vědomými a nevědomými motivy.
Spíše by se dalo říci, že všechny motivy mají vědomou a částečně podvědomou charakteristickou složku. Někdy si je člověk vědom určitých motivů, které chová, ale není si vědom důležitosti, kterou pro něho mají. Může vědět, že pracuje hodně a rád, že má rád úspěchy, ale nemusí si uvědomovat,v jaké míře jej přemáhá ambicióznost a jak obtížné by pro něj bylo, kdyby neuspěl.
Poznámka o podvědomých motivech, neracionálních nevědomých aspektech motivace člověka nemusí mít pesimistickou příchuť. Naopak, možnost rozumné kontroly chování záleží v tom, že čelíme podvědomým spouštěcím mechanismům. Je triumfem rozumovosti, že jsme schopni orientovat se v našich rozumových impulzech chování. Chceme-li se chovat rozumně, musíme umět odhalit i svou vlastní nerozumnost.
Psychologie se zevrubně zabývá problematikou teorie motivace. Je to v podstatě samostatná oblast a vyžaduje solidní teoretickou přípravu. Bohatě přispívá v tomto směru i filosofie a fyziologie, ale i moderní oblasti teorie informace a kybernetika.
Některé z motivů, které jsou základem sociálního života jsou právě tak fyziologické nebo biologické ve svém původu, jako žízeň a hlad.
Vidíme to např. ve vztahu sexuálního a mateřského chování. Sociální motivy, tak jak je vidíme u člověka, jsou silně ovlivněny učením.
Mateřský pud
Když má krysa mladé, je silně motivována pečovat o ně. Snese je opět do hnízda, jestliže jsou z něho vybrány. Když ji od nich oddělíme, pokouší se překonat překážky a snáší i bolest, jen aby se k nim dostala.
Fyziologické stavy, které aktivují toto mateřské chování jsou složité. Hormon prolactin, který působí sekreci mléka je jedním z vlivů, a je-li vstřiknut mladé krysí samici, která ještě neměla mladé nebo dokonce i samci, začnou stavět hnízdo a začnou se starat o mladé právě tak, jako to dělají matky. Stavění hnízda u krys představuje součást regulace na základě teploty. Hormonální vliv má za následek snížení tělesné teploty a tak krysa staví hnízdo v podstatě ne k vůli mladým, ale hlavně pro sebe, aby se chránila před vnějším chladem.
Ačkoli lidská matka má mnoho tělesných pocitů jako nižší živočichové v době těhotenství a laktace, jakož i některé aspekty mateřského pudu, její péče o dítě se liší podle kulturních tradic a je ve značné míře regulována učením. Je třeba zdůraznit, že lidské motivy nemůžeme úplně vysvětlit pouze na základě fyziologických vlivů.
Pohlavní pud
Otázky pohlavního pudu byly poměrně zevrubně studovány především na zvířatech. Ovlivňováním hladiny hormonů, kastrací nebo jejich vstřikováním byly získány poměrně přesné údaje.
U člověka hraje pohlavní pud úlohu spíše motivační dispozice. Jeho průvodním jevem jsou projevy náklonnosti, jistoty, ale také žárlivosti.
Teorie Sigmunda Freuda vycházejí z předpokladu, že pohlavní pud hraje téměř rozhodující roli v chování člověka a vysvětluje sny, umění, náboženství a různé formy sociálního chování na základě sexuální motivace.
Pocit závislosti a příslušnosti k někomu ( příbuznosti )
Řada motivačních dispozic odráží vliv příbuznosti k jiným členům nebo příslušníkům druhu. U všech živočichů je patrný pohlavní pud, u savců také mateřský pud. Všichni živočichové však nejsou puzeni žít ve skupině, reagují agresivně k sobě navzájem nebo k živočichům jiného druhu. Motivy příbuznosti, pocitu sounáležitosti jsou důležitou skupinou ve třídě sociálních motivů. příbuzenské chování má různé formy od extrémní závislosti dítěte na matce, přes běžné projevy družnosti a přátelství až k oddanosti partnerů šťastného manželství.
Dominance a submise (nadvláda a podřízenost)
Stav dominance u zvířat byl velmi podrobně sledován. U slepic, které žijí na dvoře, bylo pozorováno dodržování určitého pořadí. Tak např. jedna slepice měla právo začít zobat dříve nežli ostatní. Pak následovaly další a další v určitém pořadí. Podání samčího hormonu způsobilo, že slepice, které patřily do nižšího pořadí, uplatňovaly právo začít zobat dříve. Když se vytvořil nový systém pořadí byl i nadále dodržován, i když se hormony více neaplikovaly. Ukazuje to na souhrn vlivů hormonů získanými motivy i v běžné situaci života zvířat.
Sociální hierarchie jsou známy v mnoha skupinách zvířat. Stádo krav dodržuje standardní pořadí, jak se jednotlivé krávy vracejí z pastvy. Když se určitá hierarchie vytvoří, vznikne buď na základě vrozených tendencí, na základě požadavků skupinového života nebo obojího.
U živočichů žijících v párech představuje obyčejně samec dominantního člena. Je tedy přirozené, že samec hraje dominantní úlohu, zatímco samice úlohu submisivní. To nikterak neznamená, že jedna z těchto rolí přináší větší uspokojení nežli druhá. Naopak, jakmile se vytvoří struktura dominance a submise hraje každý svou roli, z čehož má také pocit uspokojení. Samčí dominance není výlučně neměnná. I u druhů, kde samec je dominantní, může se stát dominantní samice buď v době sexuální receptivnosti nebo v době péče o mladé. Např. běžně dominantní samec šimpanze dovoluje sexuálně receptivní samici, aby kontrolovala situaci hospodaření se žrádlem. Sedí nečinně, sliny mu stékají z tlamy, čeká až se samice nasytí a pak teprve začne žrát sám to, co zbylo.
Vztahy mezi dvěma šimpanzími samicemi z nichž jedna je dominantní, druhá submisivní, se mohou změnit na základě hormonálních vlivů. Normálně dominantní samice je-li sexuálně receptivní, může postoupit právo na žrádlo druhé, submisivní. Normálně submisivní samice se může stát dominantní, je-li sexuálně receptivní.
Agresivita
Problém lidské krutosti je velmi svízelný, avšak historie lidského chování zná mnoho příkladů utrpení člověka způsobeného druhými. Abychom mohli studovat biologickou podstatu agresivity, začínáme obvykle u zvířat. Pod pojmem agresivity rozumíme násilné, útočné, destruktivní chování, které způsobuje oběti bolest. Někdy je obtížné rozlišit agresivní chování, které slouží spíše nějakému jinému motivu, od agresivního chování, které slouží motivu agrese se záměrem zranit nebo způsobit bolest druhému. Normální obstarávání potravy u masožravých živočichů je nutně agresivní povahy, avšak neslouží agresivnímu motivu. Když vidíme kočku, která si hraje s položivým ptákem nebo myší, zdá se, že jejím hlavním motivem nebyl hlad, nebo když některé zvíře zabíjí zvířata, která pak nesežere, zdá se, že zde působila určitá agresivní tendence. Zvířata, která navzájem ráda a ochotně bojují ( kohouti ), se zdají být výslovně agresivní, avšak tato agresivita slouží původně jiným motivům. Např. motivu sexuálnímu porazit protivníka a získat výlučně právo nad samičkami. V každém případě jsou někteří živočichové v procesu evolučního vývoje vybaveni více pro agresívní chování nežli druzí. To se netýká pouze vybavení vnějšího ( drápů, tesáků ), ale především vnitřních hormonálních vlivů, které spouštějí spíše mechanismus zlosti nežli mechanismus strachu. Tak lev je přirozeně agresivní a králík je přirozeně plachý. Pokusy ukázaly, že implikování chemických látek může vyvolat reakce zcela opačné, nežli jak je známe v přírodě. Největším problémem v této oblasti jsou reakce člověka, který ne vždy kontroluje své projevy.
Nejčastěji studujeme agresivitu člověka na dětech. Je zčásti motivována potřebou nějaké činnosti. Dítě je v podstatě aktivní a činnost je dříve nebo později vede k tomu, že něco zničí, nebo někomu ublíží. Často se takovéto chování posuzuje jako agresívní, ačkoli nemusí mít povahu nepřátelství.
Z Freudovy teorie vyplývá, že agresivita je jedním z důsledků frustrace. Agresivita zvláště u starších dětí může skutečně vyplývat z pokusů překonat překážky, avšak nemá v podstatě charakter nepřátelského útoku, jehož cílovou odpovědí by mělo být způsobení bolesti druhé osobě.
Podle tohoto se pravý motiv agresivity vyvíjí později a není přímo závislý na zkušenostech útlého mládí. Pozvolný vývoj agresivních motivů může být v souvislosti s vlivy výchovy rodičů, kteří podněcují děti, povzbuzují je nebo je trestají. Někdy rodiče dětem agresivní chování schvalují a podněcují je k němu.
Trestání agresivity má také své důsledky. Rodiče, kteří trestají nadměrně dítě vyvolávají u něho reakci revanše. To se jasně ukázalo při hře dětí s panenkami. Čím více matka trestala dítě, tím více agresivity projevovalo dítě vůči panence.
V jedné studii byla měřena agresivita u pětiletých dětí a pak znovu, když jim bylo 12 roků. Byly zjištěny rozdíly obav z agresivity u dvanáctiletých hochů ve srovnání s dívkami. Hoši, kteří ochotně vykonávali příkazy rodičů s nimiž žili ve velmi dobré shodě, kde se projevy agresivity účinně kontrolovaly, jevili tendenci k obavám, aby sami nebyli agresivní. Dívky mají menší tendenci k agresívnímu chování nežli hoši.
Některé děti a někteří dospělí mají značné tendence zraňovat sebe nebo druhé. Extrémní formy nazýváme sadismus (motivy ubližovat jiným), masochismus (forma působit bolest sobě).
V některých formách sadismu a masochismu je u agresivního jedince pocit uspokojení v podstatě sexuální povahy.
Z teoretických a některých praktických důvodů měříme nebo zařazujeme motivační dispozice u jednotlivců do určitých skupin. Psychologické metody motivačních dispozic zahrnují:
1) pozorování jednotlivých případů (kazuistika),
2) dotazníkovou formu,
3) tvorbu na základě představ (kresby, doplňování atp.),
4) experimentální aktivování motivu a pod.
Motivy integrující vlastní " já"
Problémy dotýkající se motivace prostupují celou psychologií a není možné probrat všechny v jediné kapitole. Dotýkají se emocí, vnímání, učení a osobnosti. Lidské chování je vždy ovlivňováno jevy, které nazýváme: sebe aktualizace, seberealizace, sebeexpanze, uvědomování si sebe. Ačkoli různí teoretici si vzájemně odporují, je zřejmé, že motivy integrující vlastní "já" existují, že člověk má určitý vztah sám k sobě. Podle těchto motivů činí člověk určitá rozhodnutí včetně svých estetických postojů a své životní filosofie.
Motivace dosáhnout něčeho
Je-li člověk na jedné straně sociálním tvorem, je na druhé straně také činitelem, tvůrcem a všichni pozorovatelé zjistili, že má větší nebo menší dávku motivů dosáhnout něčeho, vykonat něco, "instinkt vytvářet" přání ovládnout přírodu nebo jiné lidi. Jakkoli má tato činnost sociální povahu, má také zároveň důležitý aspekt, jak člověk vidí v tomto procesu sám sebe. Četné psychologické pokusy ukázaly, že vysoká motivace něco vykonat u dospělých lidí nasvědčuje, že byli v dětství tvrdě a drsněji vedeni k nezávislosti. Dítě, které se musí postavit brzy na vlastní nohy, si vypracuje vysokou motivaci ve snaze něco vykonat. To nikterak neznamená, že by nízké skóre výkonnostní motivace bezprostředně souviselo s líností, laxností a povalováním se. Toto nízké skóre nepopírá zájem jedince o dosažení úspěchu, ale spíše strach z neúspěchu jeho snahu a riziko spojené s podniknutím něčeho, co se zdá být příliš veliké. Tak tento jedinec se zpravidla ani neodváží pomyslet na možnost úspěchu a strach z neúspěchu ho zabrzdí dříve nežli začne. Některé děti, které měly ve škole několikrát neúspěch se přestanou učit, aby se tak vyhnuly dalšímu neúspěchu.
Motivy dosáhnout něčeho mají hluboké kořeny v naší kultuře. Jestliže o někom řekneme, že je produktivní a úspěšný, velmi ho tím oceníme. Není proto divu, že myšlenkami dosáhnout něčeho se zabývají mnohé děti a dospívající mládež ve své fantazii.
Cíle, záměry a plány
Když jedinec ví co chce, ví jakého úsilí bude zapotřebí k tomu, aby překonal překážky, a ví-li jaké uspokojení bude mít po dosažení cíle, může své cíle vyjádřit slovy. Je-li na cestě riziko, je připraven mu čelit. Takovéto chování vysloveně směřuje k cíli v tom smyslu, že záměr je sledován v souladu s vymezeným cílem. Student, který se rozhodne, že bude studovat inženýrství, musí si být vědom co tato profese znamená a co bude musit dělat, aby svého cíle dosáhl. Matematika může pro něho znamenat značnou překážku, ale tu musí překonat a musí počítat i s rizikem.
Psychologie se dlouho vyhýbala pojmu vůle ve vztahu k vzájemnému chování, ačkoli nepsychologové tohoto výrazu používali běžně.
Psychology vedlo k určité zdrženlivosti to, že
1) výraz zahrnuje jev, který kontroluje činnost
2) má filosofický obsah se vztahem ke staršímu pojetí svobody proti determinaci,
3) vztahuje se k určitým problémům, které se týkají odpovědnosti za kriminální činy.
Aby se vyhnuli této implikaci, psychologové obyčejně používali výrazů jako motivace, rozhodování nebo řešení konfliktu. Pojem "vůle" používají dnes mnozí, ačkoli v některých případech vyjadřuje pojem " plánu".
Není pochyb o tom, že jedinec si může stanovit "plány" a realizovat je. Ví co chce udělat, kde chce být v určité době, a uspořádává věci tak, aby své zájmy splnil. Pod pojmem člověk "silné vůle" si představujeme jedince, který si stanovil plán a dělá všechno k jeho splnění bez ohledu na vnější intervence. Člověk "slabé vůle" není s to se plánu přidržet bez ohledu na to, zda si svůj cíl dovede přesně stanovit. Snadno se vzdává před prvními překážkami, snadno se dá rozptýlit vnějšími intervencemi. Lidé se velmi liší podle toho jak si stanoví plány a jak je dodržují, stejně jako se liší v tom, jak řeší intelektuální problémy a jak jsou dovední. Plány se mohou vztahovat k tomu, aby člověk něčeho dosáhl, ale také k tomu, aby se v něčem omezil. Tak např. může plánovat, že nebude pít tolik kávy, aby překonal únavu nebo nebude hrát v noci karty, aby se dosti vyspal. Čím více je jedinec schopen formulovat plány, dokonce i krátkodobé a dovede je do konce, tím více rozvíjí svůj smysl pro sebekontrolu. Tak cílevědomé chování má vztah k seberegulaci.
Nevědomé motivy
Kromě racionální stránky podle níž člověk plánuje a plní své plány je v jisté míře také neracionální. Často jej ženou podněty, které si neuvědomuje, které by raději popřel a často dělá věci, které by raději nedělal, kdyby o nich rozumně uvažoval. Toto chování je však součástí jeho "povahy" a jeho "já". Musíme si také všimnout motivů, které nevyplývají výlučně z vědomí.
Lidé připouštějí určité nevědomé (podvědomé) kontrolní mechanismy svého chování. Problematice těchto motivů se věnoval Freud. Rozdělil je do těchto skupin:
1) Člověk ve snech často vyjádří svá přání, kterých si není vědom ve stavu bdělosti.
2) Podvědomý manýrismus a přeřeknutí často odhalují skryté motivy.
3) Symptomy nemoci často upozorňují na podvědomá přání člověka .
Za normálních okolností nelze vést přímou čáru mezi vědomými a nevědomými motivy.
Spíše by se dalo říci, že všechny motivy mají vědomou a částečně podvědomou charakteristickou složku. Někdy si je člověk vědom určitých motivů, které chová, ale není si vědom důležitosti, kterou pro něho mají. Může vědět, že pracuje hodně a rád, že má rád úspěchy, ale nemusí si uvědomovat,v jaké míře jej přemáhá ambicióznost a jak obtížné by pro něj bylo, kdyby neuspěl.
Poznámka o podvědomých motivech, neracionálních nevědomých aspektech motivace člověka nemusí mít pesimistickou příchuť. Naopak, možnost rozumné kontroly chování záleží v tom, že čelíme podvědomým spouštěcím mechanismům. Je triumfem rozumovosti, že jsme schopni orientovat se v našich rozumových impulzech chování. Chceme-li se chovat rozumně, musíme umět odhalit i svou vlastní nerozumnost.
Psychologie se zevrubně zabývá problematikou teorie motivace. Je to v podstatě samostatná oblast a vyžaduje solidní teoretickou přípravu. Bohatě přispívá v tomto směru i filosofie a fyziologie, ale i moderní oblasti teorie informace a kybernetika.