Lidská psychika je podřízena řadě zákonitostí, které určují, jak bude člověk reagovat na určité typy stresujících a frustrujících událostí. Popišme si některé z nich na příkladu probíhajících povodní.
Ohnisko ovládání
Jedním z hlavních kritérií, které rozhodují o tom, jak lidé budou snášet jakoukoliv náročnou situaci, je tzv. ohnisko ovládání, tj. otázka, kdo či co ovládá situaci, kdo či co ji řídí. Lidé snesou neuvěřitelné útrapy, pokud jsou to oni, kdo se pro ně rozhodli, pokud mají situaci pod svou kontrolou. Z tohoto pohledu se jistě lidé pro povodně nerozhodli, ale zato mají situaci poměrně dobře pod kontrolou. Je velmi málo mrtvých, dá se říci méně, než když udeří kruté mrazy. Lidé nemusí bojovat o holý život, zachranáři se nedostávají do dilematu, koho mají teď zachránit a koho ponechat jeho beznadějnému osudu. Z tohoto důvodu bere řada lidí, samozřejmě těch, kterých se to osobně netýká, povodně jako zpestření života.
Dlouhodobé vyrovnání se se ztrátou
Na výše popsaný jev bychom neměli zapomínat, ale je pravda, že je vyjímečný. Majetek představuje pro většinu lidí domov, zázemí a bezpečnost. Jeho ztráta pak nutnost začít od piky. Reakce lidí v těchto situacích mají pěti fázový průběh známý u lidí, kteří se dozví, že jsou nevyléčitelně nemocní.
1) Popírání reality, kdy mají pocit, že sní, že to nemůže být pravda, že se snad někdo zmáčkne dálkové ovládání a přepne na jiný kanál. (Takové tzv. derelizační pocity se mohou objevit, například když záchranáři nutí lidi opustit ohrožené byty.)
2) Agrese, kdy se informace prodere do vědomí člověka a ten během pár sekund mobilizuje všechny své síly, které však jsou chatické, neřízené a odnese je ten, kdo je první na ráně. Kvůli této nevybíravé povaze se označují za nespecifickou obranu.
3) Specifické obrany teprve následují, představují cílenější způsob řešení problému. Někdy se tato fáze označuje též za fázi vyjednávání, protože dotyčný se může pokoušet úporně vyjednávat buď s okolím (se záchranáři, aby mu pomocí lodí pomohli zabezpečit dům ap.), nebo s Bohem (slibovat mu, co vše udělá, když ten dům vydrží ap.)
4) Po vyčerpání a neúspěchu vyjednávání se objevují tzv. reaktivní deprese, protože jsou reakcí na vzniklou ztrátu. Ty mohou trvat i několik měsíců, ale nakonec se dostavuje 5) pocit smíření a přijetí nové reality.
Syndrom válečných veteránů a posttraumatický syndrom
Nejlepším příkladem této sebeobranné schopnosti lidské mysli problém zakonzervovat a jeho zpracování odložit na pozdější, klidnější dobu, je postraumatický syndrom. Například děti v Terezíně či lidé v koncentračních táborech netrpěli zjevnými neurozami. Nicméně tyto problémy se naplno a neřízeně rozvinuly až poté, co byli z osvobozeni vítěznými armádami. V době soustavného ohrožení byly tyto projevy jaksi zakonzervovány.
Fakt, že extrémní situace potlačují nevyřešené problémy, může být příjemný a lidmi vyhledávaný. Tomuto jevu se říká syndrom válečných veteránů. Vojáci, kteří ve válce strávili delší čas, mají problém se zapojit zpět do běžného života. Nedokáží se včlenit do světa, který zdaleka není černobíle rozdělen na dobré a zlé, kde neexistují ty silné zážitky, které člověka cele pohltí. Tito veteráni se propadají do pocitů prázdna a depresí, okolní lidé jim připadají šedí a nezajímaví, po návratu nejsou schopni celé roky najít společnou řeč s blízkými, kteří nebyli na frontě. Ač je to paradoxní vzpomínají na krásné dny "vojenské slávy" a stýkají se více méně jen se svými kolegy z fronty. V mírových podmínkách lidé s podobným prožíváním nacházejí své místo v řadách profesionálních záchranářů, hasičů či policistů (ale bohužel i zločinců), kde existuje velká míra vzrušení, stresu a černobílé vidění světa. Takže někdy toto zapouzře
Zapouzdření citů
Lidská psychika se vyvíjela mnoho miliónů let a to především v sociálním kontextu lovců, sběračů, kteří mezi sebou z větší míry spolupracovali, ale i téměř ze stejně části bojovali o potravu a jiné výhody. Živelné a válečné katastrofy jsou tedy součástí dějin lidstva od Adama a Evy. Z tohoto důvodu vidíme u lidí řadu sebezáchovných a tlumících mechanismů, které umožňují, aby člověk přežil i byl částečně immuní vůči akutním, silně stresujícím vlivům. Tyto události jsou pak uchovávány v mysli, která je postupně uvolňuje a zpracovává v následujících klidných obdobích. Klieti se pak třeba táží, proč se jim vrací ta či ona děsivá vzpomínka, proč nejednou musí myslet na něco, co se událo kdysi v minulosti? Nejde totiž jen o děsivý zážitek, který se znovu vynořuje z paměti, ale vytváří se celá tzv. mentální representace či model událostí, který v mysli člověka zastupuje reálnou prožitou situaci. Na tomto modelu si s pomocí fantazie člověk připravuje a nacvičuje své budoucí chování, zkouší si všechny eventuality, aby se mohl příště zachovat lépe, aby dokázal nebezpečí lépe předvídat a vyhnout se jemu.
Například psychologové mají zkušenost, že jsou to sami pacienti, kteří si řídí terapii a sami, aniž by o tom věděli, si dávkují, který z dlouhodobě neřešených problémů otevřou. Z pohledů například rodiny to může vypadat, že dotyčný nemá roupama co dělat a tak dělá problémy, ale psychologové lépe vidí, které problémy si člověk vyřešil a proč asi zrovna teď musí řešit něco, co je pro druhé již dávno minulostí.
Jak reagovat v šoku
Lidí v akutním šoku není v současné době mnoho. Všeobecně převládá odevzdanost a rezignace. Větší nebezpečí sebepoškozujícího chování však bývá spíše až po té, co se události zklidní, kdy na člověka dolehne celá tíha reality. Vzhledem k popsaným důvodům není velké nebezpečí sebevražd, spíše naopak dá se očekávat, že v průběhu povodní se procento sebevražd sníží. Nicméně přesto je třeba nenechávat bez dohledu nikoho, kdo se dozvěděl nějakou zdrcující zprávu.
Příklad z policejní praxe: Jedna matka viděla na vlastní oči, jak auto zabilo na ulici její dítě. Otočila se na podpadku a šla domů a říkala si: "To je hrůza, kolik lidí dnes umírá pod koly aut." Po zjištění totožnosti dítěte přišli do jejího bytu policisté a šetrně jí oznámili, že její dítě zemřelo při autohavarii. Ona jim povídala: "Ne, to byl úplně cizí člověk." "Bohužel, paní XY, my jsme jeho totožnost ověřili..." "Ne, já to viděla, to byl úplně cizí člověk." Tato žena se prý chovala zcela klidně, ale přesto její chování nasvědčovalo, že ji policisté nemohou nechat samotnou doma, protože její masivní popření věstilo akutní nebezpečí sebevraždy.
Tedy nenechme se zmást klidem člověka. I člověk v šoku může být naprosto v klidný a může nám tvrdit, že je v pohodě. Může to být jen známka toho, že mu sdělená informace ještě nedošla, že ji ještě vnitřně nepřijal. Dohled je nezbytný při jakémkoli náznaku nelogického chování po oznámení tragické zprávy.