Inteligence je obtížně definovatelná schopnost lidské duše. Původní význam slova zahrnoval všechny funkce duševního života, spolu se senzibilitou a vůlí.
Inteligence je obtížně definovatelná schopnost lidské duše. Původní význam slova zahrnoval všechny funkce duševního života, spolu se senzibilitou a vůlí. V roce 1927 se Ch.E. Spearman dobral, na základě testů různých schopností a jejich faktorové analýzy, k tomu, že existují dva druhy inteligence. Jedna obecná, která se podílí na všech duševních úkonech a druhá speciální, potřebná jen u některých. Nazval je g-faktor a s-faktor. Tento model pojetí inteligence se nazývá dvoufaktorový. Na jeho práci navázal L.L. Thurstone, který došel k závěru, že neexistuje obecný faktor, ale jen faktory speciální. Tvrdil, že dojem obecného faktoru je vzbuzován vysokou korelací několika, často se vyskytujících faktorů. Jeho model se nazývá vícefaktorový. Specifické schopnosti pak rozlišil tyto : Verbální pohotovost, slovní plynulost, numerická způsobilost, prostorová představivost, percepční ostrost, paměť a soudnost. Inteligence je odlišována od instinktů, jako ta složka chování, která zajišťuje orientaci v problému a schopnost jeho řešení, je chápána jako komplexní pojem. H.J. Eysenck vyjmenoval znaky inteligentního chování - dobrá orientace a dobré zacházení s myšlenkovým materiálem, dobrá vnímavost a paměť, koncentrovaná zaměřenost k danému průběhu kognitivních procesů. Dodnes nelze říci, že existuje konečná definice inteligence. Chápeme ji jako způsobilost determinující kognitivní operace, jejíž podstatou je patrně objevování a chápání různých vztahů (M.Nakonečný). S pojmem souvisí i rozdělení do druhů. To se počíná prosazovat od roku 1949, v pracech D.O.Hebba. Ten rozlišuje jednak vrozenou, jednak enviromentální, tedy získanou ze vztahu s okolím, toto pojetí potvrzuje i R.B. Cattel, který mluví o biologické a kulturní složce. Inteligence, jako obecná vlastnost živých tvorů se objevuje v pojetí W. Sterna a E. Claparédeho. Podle nich jde o schopnost překonávat obtíže v nových situacích. Vzhledem k tomu, že nesnáze lze překonávat mnoha způsoby, nejde o vyčerpávající definici. Vývojově se inteligenci věnoval J. Piaget, který rozlišuje čtyři stadia vývoje myšlení. První stadium senzomotorické, do 18. měsíce života, stadium preoperačních představ, zhruba do sedmi let, stadium konkrétních operací do jedenácti let a poslední stadium formálně logických operací. Dědičnost inteligence je dodnes nedořešený problém, pravděpodobně však je převládající vliv učení a prostředí, přesto se zdá, že i dědičnost hraje svou roli. Nejpodrobnější model inteligence podává J.P. Guilford, tzv. faktorový model. Podle něj existují tři základní dimenze intelektu · Myšlenkové operace- poznávání, paměť, divergentní a konvergentní myšlení · Produkty myšlení - jednotky, třídy, koreláty, systémy, transformace a implikace · Myšlenkové obsahy - figurální, symbolické, sémantické a behaviorální V současné době se rozlišují tři druhy inteligence: 1. Konkrétní inteligence - schopnost chápat vztahy mezi objekty a manipulovat s nimi 2. Abstraktní inteligence - schopnost chápat a operovat s verbálními a jinými symboly 3. Sociální inteligence - schopnost chápat a ovlivňovat vztahy mezi lidmi Sociální inteligence se zdá jako nejzvláštnější, hlavně proto, že odmítá vykazovat korelaci s ostatními dvěma druhy. -Kognitivní styly. Pojem styl je vyjádřením zvláštnosti ve struktuře, nebo funkci intelektu. Jsou způsobem chování při řešení kognitivních úloh. Nejznámějšími kategoriemi stylů jsou - závislost a nezávislost na poli, "omakávání", kognitivní komplexita, reflexivita a impulsivita, nivelování - pointování, zúžená versus kognitivní kontrola. Jde tedy o bipolární dimenze psychiky, které se podílí na poznávání světa a zahrnují i různé strategie řešení problémů. Poznávání situace se odehrává ve dvou rovinách, konkrétní a abstraktní. Konkrétní poznávání reprezentuje vědění v názorné formě, abstraktní ve formě verbální - výroky. Informace o vnějším světě vystupují jako tři základní kategorie - informace o vlastnostech objektů, informace o jejich funkcích, a informace o jejich vzájemných vztazích. Tvořivost je zvláštní duševní schopností přesahující tradiční meze pojmu inteligence. Uplatňuje se při řešení nových problémů, nalezení východiska je jejím projevem. Znakem tvůrčího řešení původnost a správnost. Jejím základem je divergentní myšlení. Je fenoménem složeným z několika činitelů. Prvním je inteligence, do hranice asi 120 IQ je tvořivost přímo závislá na její kapacitě. Nad touto hranicí podléhá více ostatním činitelům : - Vnitřní - Otevřenost nové skutečnosti, potlačení nejistoty z neprozkoumaného a nového a pružnosti způsobu poznávání - kombinace primitivnějšího, konvenční logikou nekontrolovatelného myšlení a socializovaného, které logiku a hranici reality respektuje. - Vnější - Tlak ke konformitě a odmítání odlišnosti, kulturní stereotypy, které tvořivost tlumí a výchovné metody, které ji mohou podporovat.
|
|