close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Snažme se dosáhnout toho, co máme rádi. Jinak budeme muset mít rádi to,co dostaneme.

Identita a nelidskost

11. dubna 2007 v 17:07 | Mašula |  Psychologie
22. 10. 2002. Být lidským, mít lidskou identitu, znamená znát bolest, přiznat bezmocnost a být schopen soucitu. Pokud jsme dospěli k tomu, že se bojíme bolesti, bezmocnosti a soucitu, jelikož se domníváme, že jsou znakem slabosti, stáváme se nelidskými. Takto nelidskost bezprostředně souvisí s neschopností vyvinout vlastní identitu.
Pokud nejsme v dětství milováni za to, co jsme, ale spíš za to, že splňujeme očekávání druhých, není nám možné vyvinout vlastní osobnost. Nevyvinutím vlastní identity však vytváříme základy naší vlastní nelidskosti.

V titulu svého ohromujícího, však s láskou napsaného líčení Osvětimy "Je to člověk?" Primo Levi se potažmo dotazuje, co to znamená být lidskou bytostí, a tím poukazuje daleko přes samotný fenomén Osvětimy. Osvětim je varovným signálem ohledně toho, čeho lidské bytosti jsou schopné; konfrontuje nás s otázkou, co doopravdy je lidská bytost. Levi píše, že se stydí za to, že lidské bytosti si vymyslely a vybudovaly tento vyhlazovací tábor.

Osvětim není ani začátkem, ani koncem hanby, kterou musíme cítit ohledně toho, čeho lidské bytosti jsou schopné. Tato hanba začala vražděním novorozených v antice a pokračuje dnes dennodenním mrzačením a znásilňováním žen a dětí, lidských bytostí v jižní Americe, v Africe, na území bývalé Jugoslávie, v Rusku a bývalých sovětských republikách, na blízkém Východě a i zde v Evropě, násilnými činy způsobenými nenávistí vůči cizincům i působenými dětmi vůči jiným dětem. Hrdě označujeme svět, ve kterém žijeme za "civilizovaný", ale nicméně naše zákony a technologie vyvinuly vlastní život, který je nepřátelský vůči našemu psychickému a fysickému přežití. "Politická situace kolísá mezi konsolidací byrokratické moci a výpuky bezmocné zuřivosti" (E.R. Wolf, citován Diamondem).

Jak je to možné, že kamkoli se poohlédneme, spatříme, že hospodářský kolaps, recese, válka, destruktivita, nenávist, bratrské roztržky, násilí, užívání drog, delikvence, opovrhování ženami a dětmi, barbarismus a krutost se rozrůstají? Proč se neučíme z vlastních dějin? Čím to je, že v období ohromného vzrůstu výměny informací a vědeckých znalostí jsme uvězněni v minulosti? Je to možné, že naše způsoby uvažování jsou tak zaryté, že skutečné důvody našich autodestruktivních činů pro nás zůstanou skryté?

Žijeme ve světě, ve kterém jsme čím dál tím víc závislí jeden na druhém, avšak zároveň je to také svět, ve kterém se rostoucím způsobem obracíme jeden proti druhému. Proč je tomu tak?

Každý máme své zkušenosti s nemohoucností a bezmocností. Bezmocnost dítěte je nepochybně zkušeností, která nejhlouběji poznamená každou lidskou bytost, a to v daleko větší míře, než to bývá u jiných druhů zvířat. Pokud šimpanzí mládě se poraní, jeho matka jej okamžitě vezme do náruči a ošetří jej; u lidí není neobvyklé, že matka či otec se rozčílí a spíš potrestají dítě, než aby mu pomohli. Nedávno na kluzišti malá dívka upadla a ublížila si v obličeji. Její rodiče se rozzuřili a potrestali ji tím, že ji přinutili odejít domů. Psychická zranění, která děti den co den utrpí, tvoří základ hlubokého zkreslení lidského vývoje, který určuje celé naše bytí, ba i naší identitu: od ranného dětství se nám vštěpuje, že nesmíme přiznat, že nám bylo ublíženo, protože to by znamenalo přiznání bezmocnosti. Tak dojde k tomu, že naše zranitelnost nám dodává pocit, že jsme komusi vydáni na pospas. To dělá z bezmocnosti neúnosnou situaci, která nám ubírá sebeúcty.

A takto naše civilizace vytváří jednu všudypřítomnou potřebu, a to, abychom byli co možná nezranitelnými. Pídíme se po majetku, moci a prestiži, abychom se cítili jisti a se zachránili před nesnesitelným vědomím já, které pociťujeme jako slabé a bezvýznamné.

Je to hrozný paradox, že ve většině případů rozklad autoritářských struktur, tedy proces, který by mohl posílit svobodu, kreativitu a spontánnost, vede téměř bez výjimky k opačné reakci. Lidé se cítí ohroženi nedostatkem bezpečí a nejistotou. Domnívají se, že bojují o svobodu a bezpečnost tím, že bojují pro "vyšší" formu identity - zejména takovou, jež se zakládá na etnických či lingvistických prvcích. Jejich xenofobie a nacionalismus jsou zoufalými pokusy o kompenzaci oslabeného pocitu sebeúcty a niterné prázdnoty prostředky symbolismu a symbolických činů, místo aby si jedinec uvědomil jejich dutost a patřičné příčiny.

Tyto příčiny spočívají ve způsobu výchovy, který učí děti, aby se neoceňovaly za svojí živost, nýbrž za přizpůsobení vzorům chování, které se vyznačují strachem před zranitelností a soucitem. Zde leží původ pocitu prázdnoty.

Identifikace s agresorem

Hrozný příklad důsledků této prázdnoty se nalézá ve filmu "Ukradené dětství" natočeném pro Terre des Hommes Johannesem Guldem a Stefanií Landgrafovou. Jde o desetileté děti, které byly v Mozambiku unášeny a znásilňovány protivládní organizací Renamo a trénovány na to, aby zabíjely jak roboti. Byly učeny nejkrutějšími způsoby, jež si dovedeme představit, aby potlačovaly svůj strach a pocit zranitelnosti, což živě dokládá, co každý socializační proces založený na poslušnosti obnáší: ve stejné míře, jak strach dětí před dospělým, který překračuje jejich tělesné a psychické hranice a kterému jsou vydány na pospas, je 'zazděn', děti se stávají nástrojem svého utlačovatele. Aby mohly svojí hrůzu přežít, děti začnou idealizovat své utlačovatele, identifikovat se s nimi, a takto se vzdají své vlastní lidskosti. I dospělí mohou projít tímto procesem, pokud jsou vystaveni uvěznění a týrání: líčení Jacoba Timmermana o tom, jak argentinská diktatura zacházela s vězni, i zpráva nositele Nobelovy ceny Wole Soyinky o svém utrpení za vlády Nigerijského diktátora generála Gowana tomu nasvědčují.

Už roku 1932 napsal Sandor Ferenczi, že zneužité děti "se cítí fyzicky i morálně bezmocné? Jejich osobnost není dostatečně upevněná, aby byly schopny protestovat dokonce i v myšlenkách. Přesila moci a autority dospělého je umlčí, často je i připraví o smysly. Avšak jejich strach, pokud dosáhne vrcholu intenzity, je automaticky přinutí k tomu, aby se poddaly vůli agresora, aby intuitivně vnímaly a splnily jakékoli přání, aby samy sebe zcela zapomněly a totálně ji identifikovaly s agresorem."

Roku 1548, osmnáctiletý Etienne de la Boëtié napsal pamflet o svobodě jménem Řeč o dobrovolném otroctví, který pojednává o důvodech, z kterých lidé se vzdávají své svobody aby se poddali moci. Tací lidé nejsou pouze poslušní, nýbrž se vzdávají všech aspektů svých já, zapírají své vlastní povahy aby poslechli každé slovo, každé mrknutí toho, kdo má moc. Musí dělat všechno, aby vytušili každý jeho rozmar, každou jeho myšlenku. "Jaký stav může být více politováníhodný, než ten, kdy jeden nepatří svému vlastnímu já."

Tato identifikace s agresorem má tvrdý politický dopad. Vede k devastujícím vzoru sociálního chování, k alianci mezi obětí a tím, kdo z ní oběť dělá, a zároveň k nenávisti oběti vůči těm, kteří lze nazvat slabými. Z těchto si udělají svého nepřítele, jelikož symbolizují oběť v nás, živou osobu kterou bychom se byli mohli stát, která však byla zničena, jelikož jsme se naučili obávat, že podobná živost by ohrozila naše spojení s rodiči. Proto lidé hledají nepřátele, jelikož bez nich by jedinec nedokázal zachovat strukturu osobnosti založenou na odmítání a nenávisti sebe sama.

Henry Miller napsal o tomto jevu ve svém eseji o románu Jakoba Wassermanna Případ Mauritius: "Nepřítel! Nepřítel! Copak se jej nikdy nezbavíme? Kdo pak on je, schopen změnit svůj vzhled tak rychle, tak drze? Ano, kdo je ten nepřítel? Určitě to musí být hrozná obluda, jinak bychom jej nemuseli znovu a znovu zabíjet."

Pokud se identifikujeme s agresorem, ztrácíme přístup k našim vlastním citům. Film "Ukradené dětství" nám předvádí děti, které se staly citově ochuzeny. Nejsou schopny plakat či radovat se, jelikož byly okradeny o vědomí své zranitelnosti. V tomto smyslu řekl jistý člen Národní gardy za Nikaragujského diktátora Somozy: "Jsem malý a hubený. Než jsem vstoupil do Národní gardy, bál jsem se všeho a každého. ... (Dnes) už se nebojím. To je to nejdůležitější. ... Tomu říkám být chlapem." Pro takové lidi krutost, násilí a pohrdání bolestí jsou nutnými součástmi jejich chování. Jejich vlastní potřeba lásky a pohody je pociťována jako slabost, a proto násilí jim dodává pocit síly. Proto xenofobové a pravicoví extrémisté jsou posedlí ideou, že musí vyhubit vše cizí (ať už židy, Italy, Mexičany či černé), slabé a postižené.

Ve své knize Svěřenci (Foster Children, 1990), studii o socializaci traumatizovaných dětí, Monika Nienstedt a Arnim Westermann popisují způsob, kterým závislost dítěte může vést buď k vytvoření pozitivních vztahů anebo k přehnaném konformizmu založeném na strachu. Nemělo by nás překvapit, že násilní mezi námi prožili tento typ strachu. Novější výzkumy dokládají, že nejméně 80 procent mladých pravicových extrémistů v Německu byli oběti fyzického zneužití ze strany rodičů. Tento druh jednání znemožňuje vznik ryzých lidských vztahů a proto blokuje vývoj skutečné identity. Tací lidé jsou neschopni rozeznat jejich skutečného utlačovatele. To znamená, že nelze dítěti upřít autonomii a právo na bezpečí bez negativních důsledků pro vývoj jeho či její osobnosti. Proust, ostrý pozorovatel lidské podstaty, dotkl se této tematiky, když nadhodil následující otázku: "Jak můžeme mít odvahu chtít žít; jak můžeme hnout prstem, abychom se zachránili před smrtí ve světě, kde láska je vyvolaná lží a spočívá pouze v potřebě útěchy ze strany těch, kteří nám ublížili?"

Nenávist pociťovaná nemilovanými

Lidé plní nenávisti, kteří trvají na etnické, lingvistické a náboženské "čistotě" si myslí, že takto mohou dosáhnout vlastní identitu. Pokoušejí se nám a sobě namluvit, že takováto "čistota" je v souladu s našimi prapůvodními potřebami a naší biologickou soustavou, a poukazují na naše předky se svými kmeny, klany a jinými společenskými skupinami.

V "primitivních" kmenných spolcích však ústředním elementem nebyl strach, ale kooperace neboli spolupráce, úcta, pocit důstojnosti, zachování bohatosti osobnosti a láskyplná podněcování vlastní identity dítěte. Základy společenského života nebyly moc a majetek, ale spíše kulturní formy, které umožňovaly jednotlivým členům snést utrpení i cítit radost a integrovat svojí vlastní činnost do světonázoru, který je spojoval s jejich okolím. A to ještě pořád platí pro dnešní "primitivní" společnosti.

Naši vzdálení předci se nepokoušeli uniknout své bolesti. My jsme ti, kteří - jelikož nemáme skutečné já a postrádáme opravdivou identitu - se chopíme klamu, že můžeme být zachráněni "silou", které lze dosáhnout rasistickou a etnickou nenávistí.

Možná tyto úvahy pomohou odpovědět na otázku "Je to člověk?".

Kdo vyrůstá bez skutečné lásky nemůže se stát autentickou lidskou bytostí. Proto jistý z Hoyerswerdy, německého města, kde krajně pravicová mládež poprvé zaútočila na cizince, pokládal tyto násilné činy za "důsledky toho, že zdejší děti nepoznají ve svých životech žádnou lásku". Proto nenávist pociťovaná nemilovanými je ohrožením pro nás pro všechny.

Co s tím máme dělat? Kdekoli na světě ti, kteří jsou plní nenávisti, nevědí, koho skutečně nenávidí. Proto nenávist musí být zprvu přijata jako cosi opodstatněného - a to tím, že pochází od původního zuřivého hněvu, který byl přirozenou reakcí na původní agresory. Posléze musí být přesměrována na zapomenuté, odštěpené předměty, které ji způsobily. Cílem musí být poznání, že nenávist byla odvedena od svých skutečných předmětů - jako například rodiče, učitele, školy atd. - a nikoli její potlačení. Avšak na dosažení tohoto cíle musí být splněna jedna podmínka:

Zásadní odsouzení násilí

Musíme odporovat násilí bez váhání se vší autoritou. Musíme zásadně zakročit vůči těm, kteří útočí na ženy a děti, na bezbranné a slabé zápalnými pumami, dělostřelectvem či jedovatými plyny. Jedině to pachatele zastaví. Pokud však politici podceňují roli nenávisti či ji dokonce legitimují, demokracie je v nebezpečí.

Není to pravda, že nenávist může být umírněna tím, že se jí povolí uzdy, že se jí umožní, aby "vypustila páru". Problém je v tom, že nenávist, která zapírá svůj skuteční původ, začne vyvíjet vlastní život. Proto každý jediný destruktivní akt zesiluje hněv takovýchto lidí. Ti jedině dokážou potlačit své pocity viny další destruktivitou. To je dalším důvodem, proč stereotypní myšlení politiků, které minimalizuje nebezpečí nenávisti, vlastně podněcuje destruktivitu.

Pevné a důsledné zacházení s násilníky je "osvobodí" od potřeby stupňovat své násilí. Takto od roku 1991 byl oslaben násilný pravicový extremismus v Sasku. Tam vláda zaujala pevný postoj, ale zároveň se starala o emocionální problémy související s násilím. Neschopnost zaujmout jednoznačný postoj vůči násilí a rozhodně mu čelit znamená podporovat pachatele v zapírání své viny; zabraňuje jim v konfrontaci se svými vlastními pocity viny. Takovémto jednáním hrabeme svůj vlastní hrob. Pokud totiž neumožníme násilným, aby znovu objevili lidský potenciál, který nadále mají v sobě, staneme se jejich obětmi. Zde je na místě varování Alberta Einsteina: svět není ohrožen těmi, kdo jsou zlí, nýbrž těmi, kteří připustí, aby se zlo stalo.

Násilí je pohrdáním láskou

Morální jednání není výplodem abstraktních pojmů. Vzniká ze schopnosti reagovat na bolest a utrpení soucitem. Skutečná morálnost začíná tehdy, kdy si uvědomíme, že to působí bolest nám, pokud působíme bolest jiným. Jestli činy jsou ovlivněny jedině vnějšími omezeními, bez jakéhokoli spojení s niterní schopností vcítění, všechny vrstvy společnosti budou oplývat pokrytectvím, lží a klamem.

Co vždy vyznačuje doby jako naší je celosvětový nárůst násilí vůči těm, kteří jsou nejzranitelnější, zejména ženám a dětem. A to se přesně děje všude kolem nás - a je to spolehlivý ukazatel současné nenávisti vůči lásce a péči.

Rozpoznání toho, že násilí je formou opovrhání láskou, je první krok k tomu, aby se proti tomuto opovrhání něco udělalo. Boj musí být veden na morální úrovni, a to uznáním bolesti, která je působena našim dětem. Všechno, co přispěje k tomu, aby vyrůstaly obklopeny láskou, zabrání tomu, aby se ztotožnily s násilím.

Obtíž spočívá v tom, že většina z nás ještě nepochopila význam dětství pro politickou oblast. Nevidíme, že naše způsoby socializace ohrožují existenci demokratické společnosti. Politické myšlení připisuje velkou roli technologii, a nikoli psychologii. Co je obyčejné pokládáno za psychologii, je užívání pravidel a metodologie, jelikož mocní to pokládají za nejúčinnější způsob jak jiné manipulovat. Není však náhrada pro uznání psychologických souvislostí. Pokud pochopíme politický dopad procesu identifikace s agresorem a rozpoznáme tuto tendenci i v nás, to povede k důsledně pevnému postoji, který je nutný, abychom našli řešení. Až tomu bude tak, přestaneme hledat oběti místo těch, kteří jsou skutečně odpovědni za naše utrpení. Musíme poznat, že násilníci mezi námi se nalézají v začarovaném kruhu mezi poddanou poslušností a nenávistí, která z ní vzniká. Musíme si uvědomit, co si vzájemně děláme.

Ze současné slepé uličky nás nevyvedou politické ideologie, ale spíše naše neustálá snaha být sami k sobě upřímní.

Autor: ARNO GRUEN - knihu tohoto autora Šílenství normality vydalo nakladatelství Lumír
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama