Frank Naumann: Umění diplomatického jednání
Umění diplomatického jednání není přežitkem dávných dob, právě naopak. Dnes více než kdy v minulosti platí, že na poli osobních i profesních vztahů sklízejí plody vítězství ani ne tak bojovníci prosazující své názory za každou cenu, ale spíše diplomaté schopní citlivě jednat, nacházet kompromisy, hledat nová kreativní řešení, získávat nové spojence na svou stranu. Autor předkládá dvacet pravidel diplomatického jednání, která mohou pomoci každému čtenáři, usilujícímu o zlepšení svých komunikačních dovedností,
osvojit si umění diplomatického jednání.
ukázky :
Prosadit svou věc a zároveň zůstat oblíbeným
Představte si následující situaci z běžného života: Je hezký letní den. Vy a váš partner máte volno. Máte chuť sednout na kolo a vyjet si s ním k blízkému jezeru, kde byste mohli strávit společně několik hodin plaváním a opalováním. On chce ale zůstat doma a dívat se na "důležitý" fotbalový zápas, který je brzy odpoledne v televizi v přímém přenosu.
Jak dosáhnete toho, aby s vámi jel na výlet a nebyl naštvaný? Jak prosadíte svůj plán a zároveň upevníte pouto mezi vámi, místo toho, abyste se zbytečně pohádali?
Všude, v zaměstnání, v rodině i mezi přáteli a známými, platí: Ten, kdo ovládá umění diplomatického jednání, nalezne řešení, protože si vzpomene na jednu (nebo více) z následujících zásad. A ti ostatní?
1. Nadávají, argumentují nebo reagují uraženě. Zkažená nálada, která se po takovémto boji o moc objeví, zajistí, že vítěz si svého vítězství tak jako tak neužije.
2. Řídí se doporučením anglického kandidáta diplomatické zkoušky a rychle se stáhnou. Raději se vzdají svých šancí, než aby dávali v sázku sympatie a náklonnost.
3. Zkouší to jako Francouz s lichotkami a výmluvností. V některých případech se jim to možná povede. Z dlouhodobého hlediska tím ale získávají pověst pokrytců. Náklonnost se postupně promění v nedůvěru a tato taktika přestane zabírat.
Vysoká diplomacie využívá chytřejších metod. Náš student z malého města našel cestu, jak si on i ona mladá dáma mohli zachovat tvář tím, že situaci předefinoval tak, aby pozbyla své trapnosti.
Šlechtické rodiny se kdysi domnívaly, že se tato dovednost přirozeně dědí. Ten, kdo nepochází ze vznešeného rodu, se tomu nemůže naučit. To je samozřejmě stejně nesmyslné jako legenda o modré krvi. Jde pouze o přísně střeženou tradici, která vznikla, aby ospravedlnila určitá privilegia. Žádné náklady nebyly šlechtě příliš velké na to, aby umožnila svému potomstvu získávat diplomatickou dovednost již od útlého věku, prostřednictvím příkladu rodičů, domácích učitelů a elitních internátů.
Vydejte se se mnou do zákulisí! Rozptylme spolu nimbus záhadnosti a šlechtických genů! Pátral jsem pro vás po historických záznamech a poznatcích psychologů zabývajících se komunikací, kteří se snaží přijít na kloub tajemství géniů společenského styku. Při tom jsem přišel na dvě věci:
1. Ať se porozhlédneme ve kterékoliv oblasti lidského života - úspěšné diplomatické chování se řídí stále týmiž dvaceti zásadami.
2. Znalost a používání těchto zásad odlišuje úspěšné lidi od neúspěšných. Pokud jste výjimečně talentovaní a pilní, můžete se s trochou štěstí stát hvězdou, ale pokud nebudete ovládat diplomatické jednání, jímž si svou pozici upevníte, propadnete se opět velmi rychle dolů.
Finesa místo siláckých manýr
Žijeme v soutěživé společnosti. Denně se snažíme něčím vyniknout nad ostatními. Naše silné stránky - nadání, charakterové kvality, dosavadní úspěchy - jsou zásadním zdrojem sebeúcty.
Jak ale dosáhneme uznání? Prací až do úmoru? Triumfem na základě peněz, postavení a moci? Každý, kdo již má nějaké životní zkušenosti, ví, že aplikovaná metoda ostrých loktů vede až příliš často do slepé uličky. Kdo se bez ostychu dere kupředu, stává se neoblíbeným. Nevzbuzuje obdiv, ale odpor a závist. Ale přece jenom existuje východisko. Tam, kde si příliš mnoho siláků vyráží vzájemně zbraň z rukou, nastává čas odzbrojující laskavosti.
Když se podíváte do pracoven šéfů německých podniků, uvidíte mnoho schopných lidí, kteří dokážou prosadit téměř cokoliv. Jsou respektováni - ale málokdy oblíbeni. Mnozí dokonce pyšně říkají, že se jich spolupracovníci bojí. Jejich podřízení se ponižují, protože mají strach, že by se jim šéf přede všemi vysmál nebo je vyhodil. Jak dobře by tito lidé pracovali, kdyby byli motivováni!
Ani v soukromém životě to nevypadá jinak. Neexistuje partnerský vztah bez bojů o moc. Někteří se často hádají o tom, kdo má rozhodující slovo - ve výchově dětí, v domácnosti, v rozhodnutích týkajících se budoucnosti, v sexuálních zálibách a tabu. Někteří své rozepře ukrývají pod demonstrativní vrstvou harmonie. Pod povrchem to vře až do té doby, kdy se zadržovaný vztek jednoho dne vybije v nějaké obrovské hádce. Jak by to bylo pěkné, kdybychom mohli hromadící se bouřkové mraky s diplomatickou elegancí zničit včas!
I v kontaktu s přáteli, úřady, prodavači nebo obtížnými příbuznými se ukazuje, že obratné a mírné jednání velmi usnadňuje život. Nejen proto, že vám ušetří mnoho zlosti a stresu, ale také proto, že vede k cíli rychleji než obviňování, zastrašování nebo volání právníkovi. Vyhýbá se všemu, co by vyvolalo obranné chování. Zkušenost nám totiž říká: Výsledek není nijak závislý na míře námahy vynaložené na tyto boje. Většina soudních řízení končí soudním vyrovnáním, z něhož obě smluvní strany vyjdou jako poražené. Vítězi jsou právníci, kteří shrábnou vysoké honoráře.
Diplomacie se vyhýbá přímé konfrontaci i používání lživých lichotek. V historii sice najdeme příklady i takového jednání, vždy je však spojeno se značným rizikem. Poskytuje totiž možnost kritiky, jíž chytrý protivník vždy využije ve svůj prospěch: útok vyjde naprázdno, jestliže místo protiútoku vyvolá pochvalu, a lichotník je vystaven zkoušce - budeš mě stále vychvalovat, i když na tebe budu vyvíjet nátlak? Umění diplomacie proto spoléhá raději na jiné strategie: nacházení tvůrčích řešení, pokusy o nové způsoby řešení konfliktů, které uvázly na mrtvém bodě, a apelování na mezilidskou pospolitost navzdory všem protikladům. Diplomacie nepovažuje vztek a kategorický odpor za cestu do slepé uličky, nýbrž za labyrint, který má zcela určitě nějaký východ.
Tato kniha vám prozradí úspěšně vyzkoušené cesty vedoucí k východu. Jste-li právě s někým v konfliktu, již při čtení vás možná napadne nějaké osvobozující řešení. Dlouhodobě potom hledejte nové strategie, díky nimž budete schopni prosazovat své záměry a zároveň zůstat oblíbeni. Vybírejte si jednotlivé zásady a vyzkoušejte, jak na ně budou vaši bližní reagovat. V každém z vás je velký potenciál úspěchu.
Jednotlivé zásady se budou ve vaší vlastní kombinaci vzájemně posilovat. Velcí mistři diplomacie jako Napoleonův ministr zahraničí Talleyrand a jeho rakouský protějšek Metternich ovládali celý repertoár. S nimi a s některými jejich nejobratnějšími kolegy se v této knize setkáte častěji. Budete překvapeni, kolik se z jejich praktické moudrosti můžeme naučit i dnes. Ne nadarmo je diplomacie od samého počátku považována za umění - za mistrovství v zacházení se zálibami a touhami ostatních lidí, s jejich zranitelností. Jistě, je mnohem snazší svým bližním ubližovat a urážet je. K tomu stačí podlehnout vždy své momentální náladě a všechny signály svého protějšku naprosto ignorovat. Když se ale budete řídit dvaceti zásadami laskavého vítězení, změní se vaši protivníci i lhostejní ignoranti kolem vás ve vaše spojence. A vy si osvojíte lehkost a eleganci, díky níž už nikdy na hladkém parketu společenské komunikace neuklouznete a vždy a bez námahy se dostanete k cíli.
Kdo začíná, vyhrává
osvojit si umění diplomatického jednání.
ukázky :
Prosadit svou věc a zároveň zůstat oblíbeným
Představte si následující situaci z běžného života: Je hezký letní den. Vy a váš partner máte volno. Máte chuť sednout na kolo a vyjet si s ním k blízkému jezeru, kde byste mohli strávit společně několik hodin plaváním a opalováním. On chce ale zůstat doma a dívat se na "důležitý" fotbalový zápas, který je brzy odpoledne v televizi v přímém přenosu.
Jak dosáhnete toho, aby s vámi jel na výlet a nebyl naštvaný? Jak prosadíte svůj plán a zároveň upevníte pouto mezi vámi, místo toho, abyste se zbytečně pohádali?
Všude, v zaměstnání, v rodině i mezi přáteli a známými, platí: Ten, kdo ovládá umění diplomatického jednání, nalezne řešení, protože si vzpomene na jednu (nebo více) z následujících zásad. A ti ostatní?
1. Nadávají, argumentují nebo reagují uraženě. Zkažená nálada, která se po takovémto boji o moc objeví, zajistí, že vítěz si svého vítězství tak jako tak neužije.
2. Řídí se doporučením anglického kandidáta diplomatické zkoušky a rychle se stáhnou. Raději se vzdají svých šancí, než aby dávali v sázku sympatie a náklonnost.
3. Zkouší to jako Francouz s lichotkami a výmluvností. V některých případech se jim to možná povede. Z dlouhodobého hlediska tím ale získávají pověst pokrytců. Náklonnost se postupně promění v nedůvěru a tato taktika přestane zabírat.
Vysoká diplomacie využívá chytřejších metod. Náš student z malého města našel cestu, jak si on i ona mladá dáma mohli zachovat tvář tím, že situaci předefinoval tak, aby pozbyla své trapnosti.
Šlechtické rodiny se kdysi domnívaly, že se tato dovednost přirozeně dědí. Ten, kdo nepochází ze vznešeného rodu, se tomu nemůže naučit. To je samozřejmě stejně nesmyslné jako legenda o modré krvi. Jde pouze o přísně střeženou tradici, která vznikla, aby ospravedlnila určitá privilegia. Žádné náklady nebyly šlechtě příliš velké na to, aby umožnila svému potomstvu získávat diplomatickou dovednost již od útlého věku, prostřednictvím příkladu rodičů, domácích učitelů a elitních internátů.
Vydejte se se mnou do zákulisí! Rozptylme spolu nimbus záhadnosti a šlechtických genů! Pátral jsem pro vás po historických záznamech a poznatcích psychologů zabývajících se komunikací, kteří se snaží přijít na kloub tajemství géniů společenského styku. Při tom jsem přišel na dvě věci:
1. Ať se porozhlédneme ve kterékoliv oblasti lidského života - úspěšné diplomatické chování se řídí stále týmiž dvaceti zásadami.
2. Znalost a používání těchto zásad odlišuje úspěšné lidi od neúspěšných. Pokud jste výjimečně talentovaní a pilní, můžete se s trochou štěstí stát hvězdou, ale pokud nebudete ovládat diplomatické jednání, jímž si svou pozici upevníte, propadnete se opět velmi rychle dolů.
Finesa místo siláckých manýr
Žijeme v soutěživé společnosti. Denně se snažíme něčím vyniknout nad ostatními. Naše silné stránky - nadání, charakterové kvality, dosavadní úspěchy - jsou zásadním zdrojem sebeúcty.
Jak ale dosáhneme uznání? Prací až do úmoru? Triumfem na základě peněz, postavení a moci? Každý, kdo již má nějaké životní zkušenosti, ví, že aplikovaná metoda ostrých loktů vede až příliš často do slepé uličky. Kdo se bez ostychu dere kupředu, stává se neoblíbeným. Nevzbuzuje obdiv, ale odpor a závist. Ale přece jenom existuje východisko. Tam, kde si příliš mnoho siláků vyráží vzájemně zbraň z rukou, nastává čas odzbrojující laskavosti.
Když se podíváte do pracoven šéfů německých podniků, uvidíte mnoho schopných lidí, kteří dokážou prosadit téměř cokoliv. Jsou respektováni - ale málokdy oblíbeni. Mnozí dokonce pyšně říkají, že se jich spolupracovníci bojí. Jejich podřízení se ponižují, protože mají strach, že by se jim šéf přede všemi vysmál nebo je vyhodil. Jak dobře by tito lidé pracovali, kdyby byli motivováni!
Ani v soukromém životě to nevypadá jinak. Neexistuje partnerský vztah bez bojů o moc. Někteří se často hádají o tom, kdo má rozhodující slovo - ve výchově dětí, v domácnosti, v rozhodnutích týkajících se budoucnosti, v sexuálních zálibách a tabu. Někteří své rozepře ukrývají pod demonstrativní vrstvou harmonie. Pod povrchem to vře až do té doby, kdy se zadržovaný vztek jednoho dne vybije v nějaké obrovské hádce. Jak by to bylo pěkné, kdybychom mohli hromadící se bouřkové mraky s diplomatickou elegancí zničit včas!
I v kontaktu s přáteli, úřady, prodavači nebo obtížnými příbuznými se ukazuje, že obratné a mírné jednání velmi usnadňuje život. Nejen proto, že vám ušetří mnoho zlosti a stresu, ale také proto, že vede k cíli rychleji než obviňování, zastrašování nebo volání právníkovi. Vyhýbá se všemu, co by vyvolalo obranné chování. Zkušenost nám totiž říká: Výsledek není nijak závislý na míře námahy vynaložené na tyto boje. Většina soudních řízení končí soudním vyrovnáním, z něhož obě smluvní strany vyjdou jako poražené. Vítězi jsou právníci, kteří shrábnou vysoké honoráře.
Diplomacie se vyhýbá přímé konfrontaci i používání lživých lichotek. V historii sice najdeme příklady i takového jednání, vždy je však spojeno se značným rizikem. Poskytuje totiž možnost kritiky, jíž chytrý protivník vždy využije ve svůj prospěch: útok vyjde naprázdno, jestliže místo protiútoku vyvolá pochvalu, a lichotník je vystaven zkoušce - budeš mě stále vychvalovat, i když na tebe budu vyvíjet nátlak? Umění diplomacie proto spoléhá raději na jiné strategie: nacházení tvůrčích řešení, pokusy o nové způsoby řešení konfliktů, které uvázly na mrtvém bodě, a apelování na mezilidskou pospolitost navzdory všem protikladům. Diplomacie nepovažuje vztek a kategorický odpor za cestu do slepé uličky, nýbrž za labyrint, který má zcela určitě nějaký východ.
Tato kniha vám prozradí úspěšně vyzkoušené cesty vedoucí k východu. Jste-li právě s někým v konfliktu, již při čtení vás možná napadne nějaké osvobozující řešení. Dlouhodobě potom hledejte nové strategie, díky nimž budete schopni prosazovat své záměry a zároveň zůstat oblíbeni. Vybírejte si jednotlivé zásady a vyzkoušejte, jak na ně budou vaši bližní reagovat. V každém z vás je velký potenciál úspěchu.
Jednotlivé zásady se budou ve vaší vlastní kombinaci vzájemně posilovat. Velcí mistři diplomacie jako Napoleonův ministr zahraničí Talleyrand a jeho rakouský protějšek Metternich ovládali celý repertoár. S nimi a s některými jejich nejobratnějšími kolegy se v této knize setkáte častěji. Budete překvapeni, kolik se z jejich praktické moudrosti můžeme naučit i dnes. Ne nadarmo je diplomacie od samého počátku považována za umění - za mistrovství v zacházení se zálibami a touhami ostatních lidí, s jejich zranitelností. Jistě, je mnohem snazší svým bližním ubližovat a urážet je. K tomu stačí podlehnout vždy své momentální náladě a všechny signály svého protějšku naprosto ignorovat. Když se ale budete řídit dvaceti zásadami laskavého vítězení, změní se vaši protivníci i lhostejní ignoranti kolem vás ve vaše spojence. A vy si osvojíte lehkost a eleganci, díky níž už nikdy na hladkém parketu společenské komunikace neuklouznete a vždy a bez námahy se dostanete k cíli.
Kdo začíná, vyhrává
První pravidlo, které byste měli mít na paměti, pokud chcete rozhovor vést vaším směrem, zní: V každém případě to musíte být vy, kdo rozhovor zahájí. Nikdy nepřenechávejte začátek druhému. Na začátku je ještě všechno otevřeno. Ten, kdo se tady chopí aktivity, určí i celkový směr, kterým se bude rozhovor dále ubírat. Stanou se hlavním tématem rozhovoru vaše požadavky, nebo požadavky vašeho partnera? Využijte šance a buďte první. I tehdy, kdy iniciativa vyšla od vašeho protějšku. Představte si, že vám sekretářka řekne: "Máte jít hned k šéfovi." Jestliže víte, že váš nadřízený rád svým zaměstnancům něco vytýká, můžete se tomuto nebezpečí vyhnout tím, že se ho hned po pozdravu zeptáte: "Nechal jste si mě zavolat. Co pro vás mám zařídit?"
Jestliže vám chtěl skutečně vynadat, dočasně ho tím vyvedete z rovnováhy. Ale ještě důležitější je, že ho tím vyzvete, aby mluvil o budoucnosti, a ne o minulosti - o vašich chybách, opomenutích a nedostatcích. Co můžete od nynějška dělat jinak, aby byl spokojen? Pokud na to přistoupí, uslyšíte místo kritiky návrhy na zlepšení. Pokud ne, naléhejte na něj s otázkou: "Co bych měl dělat jinak, abyste byl spokojen?
Tentokrát odpověď dostanete, protože jste již svou úvodní otázkou označili téma: budoucí změna. Kdybyste začátek přenechali vašemu šéfovi a počkali se svou otázkou, až vás pěkně zpucuje, byl by celý průběh rozhovoru negativně ovlivněn jeho kritikou. A s vaší otázkou by se potom snadno mohl vypořádat použitím nějaké obecné fráze jako: "Už prostě nechci slyšet žádné další stížnosti, je to jasné?"
A co když vám v odpověď na vaši otázku přidělí další úkoly? Bez problémů. Řekněte ano, vyjmenujte všechno, co musíte v následujících dnech udělat, a eptejte se, zda můžete něco z toho vynechat, případně v jakém pořadí máte jednotlivé úkoly splnit.
V roce 1974 byl ve Francii volen nový prezident. Když se Valéry Giscard d'Estaing během volební kampaně utkal v televizní debatě se svým vyzyvatelem Françoisem Mitterrandem, bylo vylosováno, kdo má začít hovořit jako první. Giscard d'Estaing mohl začít a využil své možnosti k tomu, aby stanovil pravidla debaty: "Jelikož jsem to podle pravidel já, kdo má začít, rád bych pana Françoise Mitterranda upozornil na to, že mu vždy položím jen jednu takovou otázku, na kterou může odpovědět. A přál bych si, aby i on postupoval stejně, abych mu mohl odpovědět i já. Rád bych vám tedy položil následující otázku…"
Mitterrand měl okamžitě vznést námitku a upozornit na to, že tuto diskusi vede a její průběh určuje televizní moderátor Michael Droit - a ne Giscard d'Estaing. Mitterrand to neudělal a z této televizní debaty, stejně jako z voleb vyšel jako poražený. O sedm let později, během dalších voleb, už si ze svých chyb vzal ponaučení. Na protivníkovu agresivní otázku odpověděl: "Já nejsem váš žáček a vy nejste můj učitel!"
"Já jsem vám pouze rád položil otázku," odpověděl Giscard d'Estaing. "Ale ne tímto způsobem," řekl Mitterrand.
"Ale ne tímto způsobem," řekl Mitterrand. V tuto chvíli se stal hlavní postavou on a volby vyhrál.
Diplomatické pravidlo "kdo začíná, vyhrává" vás vždy nasměruje k vítězství. V každé situaci:
Na večírku jste se setkali s atraktivní osobou opačného pohlaví. Abyste se s ní mohli lépe seznámit, začnete hned s komplimenty a intimními tématy. Například se zeptáte: "Váš svetr má zajímavý vzor. Kde jste ho koupil/a?" Pokud budete vy osloveni osobou, s níž nechcete navázat bližší kontakt, odveďte rozhovor k nějakému neutrálnímu tématu, například zaměstnání: "Odkud znáte našeho hostitele? Pracujete také v textilní branži?"
Na kongresu se setkáte s vedoucím pracovníkem firmy, u níž byste se rádi ucházeli o zaměstnání. Během pauzy si s ním nezávazně popovídáte o počasí, prostředí a jídle. Klidně se ho zeptejte na jeho společnost - ale neměňte tón hlasu, zůstaňte na nezávazné úrovni: "Vy pracujete u Kariéra & spol.? Ta společnost mě zajímá, jak se tam pracuje?"
Váš manžel nebo manželka vysloví to, čeho jste se obávali: "Musíme si spolu promluvit." Vy odpovíte: "Vypadáš tak vážně. Počkej chvilku, dojdu pro láhev vína a pohodlně si sedneme. A potom mi řekneš, co máš na srdci." Nečekáte na souhlas a ihned zmizíte v kuchyni, kde si rozmyslíte nějakou dobrou navazující otázku. Pokud váš partner chce přijít s něčím opravdu závažným (že vás chce opustit, že vás podvedl, že zvažuje, jestli byste se neměli na čas rozejít), dosáhnete tímto způsobem alespoň toho, že bude brát v úvahu i vaše zájmy a pocity. A že se věcně a slušně dohodnete na tom, jak by to mělo probíhat dále. Ale pravděpodobně se bude jednat jen o nový nábytek nebo příští dovolenou. V tomto případě svým úvodem změníte atmosféru. Původně měl váš partner možná jasný požadavek: "Příští srpen chci jet bezpodmínečně na Island! Ale nyní se opatrně zeptá: "Co bys řekl/a tomu, že bychom příští rok v srpnu jeli na Island?"
Jestliže vám chtěl skutečně vynadat, dočasně ho tím vyvedete z rovnováhy. Ale ještě důležitější je, že ho tím vyzvete, aby mluvil o budoucnosti, a ne o minulosti - o vašich chybách, opomenutích a nedostatcích. Co můžete od nynějška dělat jinak, aby byl spokojen? Pokud na to přistoupí, uslyšíte místo kritiky návrhy na zlepšení. Pokud ne, naléhejte na něj s otázkou: "Co bych měl dělat jinak, abyste byl spokojen?
Tentokrát odpověď dostanete, protože jste již svou úvodní otázkou označili téma: budoucí změna. Kdybyste začátek přenechali vašemu šéfovi a počkali se svou otázkou, až vás pěkně zpucuje, byl by celý průběh rozhovoru negativně ovlivněn jeho kritikou. A s vaší otázkou by se potom snadno mohl vypořádat použitím nějaké obecné fráze jako: "Už prostě nechci slyšet žádné další stížnosti, je to jasné?"
A co když vám v odpověď na vaši otázku přidělí další úkoly? Bez problémů. Řekněte ano, vyjmenujte všechno, co musíte v následujících dnech udělat, a eptejte se, zda můžete něco z toho vynechat, případně v jakém pořadí máte jednotlivé úkoly splnit.
V roce 1974 byl ve Francii volen nový prezident. Když se Valéry Giscard d'Estaing během volební kampaně utkal v televizní debatě se svým vyzyvatelem Françoisem Mitterrandem, bylo vylosováno, kdo má začít hovořit jako první. Giscard d'Estaing mohl začít a využil své možnosti k tomu, aby stanovil pravidla debaty: "Jelikož jsem to podle pravidel já, kdo má začít, rád bych pana Françoise Mitterranda upozornil na to, že mu vždy položím jen jednu takovou otázku, na kterou může odpovědět. A přál bych si, aby i on postupoval stejně, abych mu mohl odpovědět i já. Rád bych vám tedy položil následující otázku…"
Mitterrand měl okamžitě vznést námitku a upozornit na to, že tuto diskusi vede a její průběh určuje televizní moderátor Michael Droit - a ne Giscard d'Estaing. Mitterrand to neudělal a z této televizní debaty, stejně jako z voleb vyšel jako poražený. O sedm let později, během dalších voleb, už si ze svých chyb vzal ponaučení. Na protivníkovu agresivní otázku odpověděl: "Já nejsem váš žáček a vy nejste můj učitel!"
"Já jsem vám pouze rád položil otázku," odpověděl Giscard d'Estaing. "Ale ne tímto způsobem," řekl Mitterrand.
"Ale ne tímto způsobem," řekl Mitterrand. V tuto chvíli se stal hlavní postavou on a volby vyhrál.
Diplomatické pravidlo "kdo začíná, vyhrává" vás vždy nasměruje k vítězství. V každé situaci:
Na večírku jste se setkali s atraktivní osobou opačného pohlaví. Abyste se s ní mohli lépe seznámit, začnete hned s komplimenty a intimními tématy. Například se zeptáte: "Váš svetr má zajímavý vzor. Kde jste ho koupil/a?" Pokud budete vy osloveni osobou, s níž nechcete navázat bližší kontakt, odveďte rozhovor k nějakému neutrálnímu tématu, například zaměstnání: "Odkud znáte našeho hostitele? Pracujete také v textilní branži?"
Na kongresu se setkáte s vedoucím pracovníkem firmy, u níž byste se rádi ucházeli o zaměstnání. Během pauzy si s ním nezávazně popovídáte o počasí, prostředí a jídle. Klidně se ho zeptejte na jeho společnost - ale neměňte tón hlasu, zůstaňte na nezávazné úrovni: "Vy pracujete u Kariéra & spol.? Ta společnost mě zajímá, jak se tam pracuje?"
Váš manžel nebo manželka vysloví to, čeho jste se obávali: "Musíme si spolu promluvit." Vy odpovíte: "Vypadáš tak vážně. Počkej chvilku, dojdu pro láhev vína a pohodlně si sedneme. A potom mi řekneš, co máš na srdci." Nečekáte na souhlas a ihned zmizíte v kuchyni, kde si rozmyslíte nějakou dobrou navazující otázku. Pokud váš partner chce přijít s něčím opravdu závažným (že vás chce opustit, že vás podvedl, že zvažuje, jestli byste se neměli na čas rozejít), dosáhnete tímto způsobem alespoň toho, že bude brát v úvahu i vaše zájmy a pocity. A že se věcně a slušně dohodnete na tom, jak by to mělo probíhat dále. Ale pravděpodobně se bude jednat jen o nový nábytek nebo příští dovolenou. V tomto případě svým úvodem změníte atmosféru. Původně měl váš partner možná jasný požadavek: "Příští srpen chci jet bezpodmínečně na Island! Ale nyní se opatrně zeptá: "Co bys řekl/a tomu, že bychom příští rok v srpnu jeli na Island?"
Diplomatické zahájení rozhovoru
Skládá se ze tří krátkých vět (nebo větných částí). Ke každému kroku zde uvedu tři příklady:
1. Stručné tvrzení nebo otázka k výchozí situaci. Obsahuje "vy…" nebo "ty…":
a) "Určitě si ještě vzpomínáš na nevyřešený problém nočních služeb…"
b) "Mohl bych si s tebou teď promluvit o dovolené?"
c) "Máme tu spolu schůzku."
2. Krátké ujištění, že náš partner akceptuje výchozí situaci. (Můžeme je vynechat, pokud partner bez váhání přijme naše téma a začne o něm hovořit):
a) "…nemám pravdu?"
b) "Co si o tom myslíš?"
c) "Měl byste na mě půl hodiny času?"
Skládá se ze tří krátkých vět (nebo větných částí). Ke každému kroku zde uvedu tři příklady:
1. Stručné tvrzení nebo otázka k výchozí situaci. Obsahuje "vy…" nebo "ty…":
a) "Určitě si ještě vzpomínáš na nevyřešený problém nočních služeb…"
b) "Mohl bych si s tebou teď promluvit o dovolené?"
c) "Máme tu spolu schůzku."
2. Krátké ujištění, že náš partner akceptuje výchozí situaci. (Můžeme je vynechat, pokud partner bez váhání přijme naše téma a začne o něm hovořit):
a) "…nemám pravdu?"
b) "Co si o tom myslíš?"
c) "Měl byste na mě půl hodiny času?"
3. Vstupní otázka, která udává téma, styl a směr rozhovoru:
a) "Můžu se tě zeptat, jestli jsi mezitím přišel na nějaké řešení?"
b) "Chtěl bys jet raději do hor, nebo k moři?"
c) "Máme novou nabídku, o níž bych vás rád informoval."
Mějte prosím na paměti, že jde pouze o začátek rozhovoru. Nabízíte téma - nikoliv řešení. S vaším návrhem tématu bude partner souhlasit, pokud se ho obsahově také dotýká. Jistě ho také zajímá, jak to dopadne s vaší příští společnou dovolenou. Pokud ale rovnou navrhnete řešení: "Rád bych jel do Andalusie, souhlasíš?", pravděpodobně se setkáte s odporem: "Ve Španělsku jsme byli už tolikrát… ale četla jsem zajímavý článek o Cornwallu…"
Samozřejmě se může stát, že partner okamžitě přijme váš první návrh. Pak máte štěstí! V takovém případě své diplomatické schopnosti nepotřebujete. Ale buďme realističtí, to se stává spíše zřídka. A vy čtete tuto knihu právě proto, abyste zjistili, jak se naladit na stejnou vlnu s člověkem, se kterým zpočátku možná nemáte mnoho společného.
a) "Můžu se tě zeptat, jestli jsi mezitím přišel na nějaké řešení?"
b) "Chtěl bys jet raději do hor, nebo k moři?"
c) "Máme novou nabídku, o níž bych vás rád informoval."
Mějte prosím na paměti, že jde pouze o začátek rozhovoru. Nabízíte téma - nikoliv řešení. S vaším návrhem tématu bude partner souhlasit, pokud se ho obsahově také dotýká. Jistě ho také zajímá, jak to dopadne s vaší příští společnou dovolenou. Pokud ale rovnou navrhnete řešení: "Rád bych jel do Andalusie, souhlasíš?", pravděpodobně se setkáte s odporem: "Ve Španělsku jsme byli už tolikrát… ale četla jsem zajímavý článek o Cornwallu…"
Samozřejmě se může stát, že partner okamžitě přijme váš první návrh. Pak máte štěstí! V takovém případě své diplomatické schopnosti nepotřebujete. Ale buďme realističtí, to se stává spíše zřídka. A vy čtete tuto knihu právě proto, abyste zjistili, jak se naladit na stejnou vlnu s člověkem, se kterým zpočátku možná nemáte mnoho společného.